Douglas J. Davies: STRUČNÉ DĚJINY SMRTI

D. J. Davies: Stručné dějiny smrti. Volvox Globator, Praha 2007

Padla mi v knihovně do ruky útlá knížka s názvem, který mě upoutal. Proč ne, alespoň se něco dozvím, řekla jsem si a sto sedmdesát stránek louskala bezmála týden…

Dějiny smrti jsou dějiny lidské sebereflexe, píše autor na první straně. Tato věta prostupuje celou knihou a udává tón zkoumání a zájmu autora i čtenáře. Na základě zkušenosti se smrtí a na tom, jak se s ní vyrovnáváme, lze sledovat úroveň civilizace. Pohřební rity mají velkou vypovídací hodnotu a odhalují kulturu více než cokoliv jiného.

Dříve totiž smrt znamenala odchod do jiného světa a pozemský život byl chápán jako příprava na tento přechod. Morální aspekt života znamenal kvalitu posmrtného žití. Proto pohřební rituály prováděla církev, která zároveň poskytovala i předsmrtné smíření (tzv. poslední pomazání). Pohřeb se konal v kostele a měl striktně danou strukturu. Těla se ukládala do bytelných rakví, kde měla setrvat až do chvíle, než je, podle křesťanské tradice, probudí k životu Kristus v soudný den. Dnes se na posmrtný život tolik nehraje, i křesťanští teologové dnes mnohem častěji akcentují morálku jako základ spokojeného žití na zemi a méně se zaobírají otázkou posmrtného života.

V druhé polovině 19. století se rozšířila kremace. To vypovídá o euroatlantické civilizaci nejen to, že bylo zapotřebí klást větší důraz na hygienu (tlející těla se stále častěji ukládala do poměrně mělkých hrobů, což opakovaně vedlo k epidemiím některých chorob – klasickým příkladem je epidemie moru po třicetileté válce), ale také to, že posmrtný život už není smysl života pozemského, že církev hraje ve společnosti stále menší roli a že lidé, kteří přestávají věřit ve vzkříšení, nepotřebují uchovávat své ostatky ve stavu vhodném pro další použití. Není divu, že změnu zavedených rituálů provázely protesty ze strany církve.

Zajímavé je (a pro mě to byla novinka), že se dnes rozmáhají i tzv. zelené pohřby. Tělo je uloženo ve snadno rozložitelné rakvi (z proutí, z kartonu…) do země někde na palouku (v Anglii už existují lesy určené pro pohřbívání). To, že se tělo ukládá do země a očekává se jeho recyklace, ukazuje na to, že zemřelý měl zájem o ekologii a stav této planety. Nevěřil ve vzkříšení, ale doufal, že jeho malá oběť poslouží pro další přežití lidstva. Na tom je jasně vidět posun v myšlení naší civilizace, který jsme za poslední dvě tisíciletí učinili.

Dalším z témat, kterými se D. Davies zabývá, je lidská touha překonat smrt, což je podle něj základní rys lidské kultury. Náboženství má tedy svůj původ v hledání cesty, jak se vypořádat se smrtí. Kontakt s mrtvými, pocit ztráty, nejistota ohledně toho, co nás po smrti čeká – to jsou základní kameny, na nichž se formovaly nejrůznější věrouky.

Pozoruhodné je i to, jak se v průběhu dějin měnilo vyrovnávání se se smrtí blízké osoby. Dříve se smrt člena rodiny brala jako něco přirozeného. Člověk odcházel ze světa obklopen příbuznými, ti pak jeho ostatky po několik dní ponechávali v domě, kde je navštěvovali nebožtíkovi přátelé a vzdálenější příbuzní. Společně rozjímali o smyslu svých vlastních životů. Poté bylo předáno tělo církvi, která se postarala o pohřeb a garantovala vzkříšení. I přes osobní bolest nebyla smrt jednotlivce takovou událostí jako dnes.

Dnes si smrt totiž nehodláme jako jednotlivci připustit. Smrt kolem existuje, ale nás se netýká. Zemře-li někdo z našich blízkých, je to událost, která ovlivní naše smýšlení o světě a smyslu života vůbec. Smrt se totiž nechápe jako možnost dalšího setkání v jiném prostředí, ale jako definitiva, se kterou nemůžeme nic dělat. Děsivé. Zdá se, že takový přístup neponechává žádný prostor pro naději na pokračování v jakémkoliv slova smyslu…

Podle některých názorů ovlivněných mytologií a náboženstvím také platí, že úroveň pobytu na onom světě je ovlivněna i tím, zda na zemřelého vzpomínají jeho potomci, pokud je vůbec má….

Tak jsem zašla na hřbitov, vyhodila vánoční věnec a nahradila ho růžovou trvalkou, kterou netřeba mnoho zalévat. Protože dřív než na Dušičky se na hřbitově nikdo z naší rodiny nezastaví.

Douglas J. Davies (1947, Wales) je světově uznávaný religionista, teolog a sociolog smrti. Zajímá se o rituály provázející smrt a také mormonskou církev. V v současné době vyučuje na University of Durham.