Dvě hodiny v Triumfálním centru víry a úniky obecně

Udělala jsem si výlet. To by se občas mělo, doktoři to doporučují. Udělala jsem si ho sama, protože se mnou nikdo nechtěl jít. Ti, kdo by se mnou byli bývali šli, nebývají obvykle na víkendy v Brně, a ti ostatní jsou, ehm, moc normální na takový zážitek, jako je sborové Haleluja.

Triumfální centrum víry se řadí mezi nová náboženská hnutí, která jsou registrovaná v ČR. Není to sekta (protože nic takového, jako je sekta, neexistuje – zvykněte si na to) a není to ani církev (čili nedostává příspěvky od státu a její kazatelé nechodí utěšovat vězně). A nejsou to ani pošuci.

TCV vyrůstá z tradice pentekostálních církví, což je zastřešující pojem pro hnutí, která se hlásí ke zkušenosti apoštolů podle Skutků (Sk 2,4). Čili mají zájem na jakémsi vytržení, které popisují jako sestoupení Ducha svatého. V tradici Triumfálního centra víry to vypadá tak, že se dotyčný (dotčený) sklátí k zemi, mluví cizími jazyky a zažívá pocit neuvěřitelného štěstí a souladu s Bohem. TCV se také hlásí k léčitelským praktikám skrze Ducha svatého či k snadnému vyléčení dalších neduhů.

Jo, zní to nezvykle.

Ale vážně, není to tak strašné, jak si myslela třebas moje maminka, když navrhla, že zamkne dveře, abych se na nedělní shromáždění Triumfálních nedostala.

Nemyslím si, že by tito věřící byli extrémně nebezpeční. Vlastně mi nepřipadají ani nebezpeční.

Z rozhovoru, který jsem zapředla před začátkem kázání se dvěma mladíky, vyplynulo, že ačkoliv do Centra docházejí již docela dlouho, nikdo na ně „sektářsky“ netlačí, ve víře i v ritu jsou svobodní a ze všeho nejvíc se jim na TCV líbí pohodová atmosféra a blízkost lidí, kteří stejně jako oni věří v Krista.

Jejich hlavní argument, že „všichni jsou tu v pohodě a nikdo na nás netlačí“ vskutku může být lákavým pro členství v jakékoliv skupině. Ostatně, neochota mladých k něčemu se skutečně zavázat a chuť „jen tak být“ (které podléhám i já, popel na hlavu) v kombinaci s duchovností, která je svým způsobem nová a netradiční a zároveň ukotvená (nový způsob vyznávání křesťanství) je cool. Člověk je rebel (protože česká společnost je přece „nevěřící“), ale taky ctí tradice, což je velké plus.

Dalším provokativním rysem příslušníků Triumfálního centra víry je fakt, že věřící vypadají „vysmátě“. Až moc. Jsou moc „sjetí“, moc „free“, tudíž moc „nenormální“. Jak to dělají?

Všechny negace totiž přenechají Boží podstatu. Delegují své starosti na vyšší, nadpřirozenou autoritu a ponechají si jen pozitivní emoce. Jsou proto šťastní, protože jim nic nebrání být šťastnými. Všechno se vyřeší samo, s pomocí Ježíše, Boha, Ducha svatého a pastora Kozohorského (zakladatel TCV).

Je to… trochu nepřirozené, přiznávám. Člověk bez starostí, člověk bez obav, člověk jenom šťastný a vysmátý je v něčem dráždivá představa, která se úplně neslučuje s tím, jak já osobně chápu úlohu utrpení v lidském životě coby příležitosti naučit se něco, nahlédnout lépe sebe sama a stát se hlubším.

Odsouvání starostí ovšem praktikujeme všichni. Ta samozvaná většina, která se ráda chápe jako „normální“, odsouvá přemýšlení a snad i osobní frustrace sledováním televize. Prvoplánové problémy, které seriálové postavy řeší, poskytují únik od skutečných starostí. Sledování večerních zpráv s pocitem „je to špatný, ale já proti tomu nic neudělám, protože nemám jak“ je stejné vzdávání se zodpovědnosti jako prohlašování, že „Ježíš mě miluje a proto bude všechno v pohodě“. Jenže – ten druhý způsob trávení času je běžnější než hlasité Haleluja Ámen. Tudíž je legitimní. A jak ví všichni šneci, většina se nemýlí.

Pius IX: Syllabus omylů

Syllabus omylů vyšel latinsky roku 1864 v souvislosti s encyklikou Quantum cura. Tato encyklika reagovala na nešvary své doby, ovšem popisovala je spíše obecně – až v Syllabu byly tyto problémy jasně pojmenovány.

Texty Syllabus i Quantum cura byly původně (roku 1864) přijaty jako papežské nařízení, o 6 let později však byly I. vatikánským koncilem přijaty za církevní zákon a papež byl zplnomocněn encykliku i sylabus uvést do praxe.

Syllabus vznikal již od roku 1852, kdy papež Pius IX. ustanovil komisi, která měla vypracovat seznam bludů a omylů moderní doby. Tento seznam byl dokončen o 10 let později, téhož roku papež sylabus předložil biskupům k posouzení. Jistý radikální turínský časopis ovšem znění sylabu uveřejnil – a snad proto se papež rozhodl Syllabus „pouze“ uvést jako přílohu k encyklice, nikoliv jako samostatnou bulu. Syllabus byl při svém vydání doplněn listem sekretáře Antonelliho, který poukazuje na to, že všechny zmíněné body papež již několikrát použil přímo ve svých projevech.

Soustava nejohavnějších bludů naší doby

Encyklika Quantum curam tvrdí, že je třeba obnovit autoritu papežské stolice. Sylabus proto shrnuje krátce a úderně všechna témata, která v době vzniku Syllabu byla veřejností probírána a která vážně ohrožují autoritu církve. Tato témata jsou rozdělena do několika paragrafů,[1] Syllabus se celkově skládá z 80 výroků.

Syllabus se věnuje především dvěma tématům, které katolickou církev nejvíce pálily. Těmi jsou ztráta monopolu na duchovní život Evropanů v kontextu se vznikem nových myšlenkových směrů, úspěšné reformace a kolonizace; a ztráta světské moci a světského autoritářství.

První – ztráta duchovní autority – se projevila v oblastech, jakými byly např. (pro církev neúspěšný) boj s novými myšlenkovými proudy, které více preferovaly svobodu jedince; oslabení pozice církve coby morální autority a ztráta výsadního postavení ve filosofických otázkách, neboť jak trend napovídal, filosofie i sama teologie přestala být chápána jako doména katolické církve.

Prohra na mocenském poli je ovšem, alespoň podle prostoru, který je tomuto tématu v sylabu věnován, pro církev ještě bolestnější ztrátou. Regionální panovníci postupně sekularizují Evropu a nárokují si čím dál větší rozhodovací pravomoce i v oblasti náboženské. Nejenže, jak se hrozí Syllabus, chtějí budovat katolickou církev pouze jako duchovní útočiště, které nemá nárok na konvenční světsky mocenské nástroje (soud, armáda…), ale nárokují si i výsadní postavení vůči církvi. Mohli by tak zabránit působení katolické církvi na svém území, omezovat její kontakty s věřícími či papežem, konfiskovat majetek nebo podporovat vznik lokálních církví bez jakýchkoliv vazeb na katolické struktury.

Světu hrozí globální sekularizace. V takovém případě církev coby společnost s působností nadsvětskou nebude mít jiné než duchovní prostředky – a toho se církev, jak se ukázalo v Syllabu, obává.

Závěr

Syllabus je koncipován jako seznam „bludů“ – obsahuje tedy aktuální teze, o nichž se nejspíš ve společnosti svého času diskutovalo. Církevní politika a ambice byly tedy negací toho, co je v Syllabu psáno. Ovšem historie sdělení Syllabu příliš nerespektovala: ještě v 19. století řada evropských států realizovala některé sekularizační kroky a v průběhu 20. století byla odluka katolické církve od státu dokončena a její monopol na duchovní život Evropanů vzal za své zcela.

Zdroje:

Alfons Šťastný, Encyklika a syllabus „otce svatého“ Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby, Praha: vlastním nákladem 1874.

Pius IX., Syllabus of errors, in IS MU.

Rudolf Wierer, Syllabus papeže Pia IX., Brno: Právnická fakulta MU 1929.

---

[1] Dvě vydání Syllabu, se kterými jsem pracovala, se v tomto směru liší. Zatímco Syllabus z knihy Alfonse Šťastného (in: Alfons Šťastný, Encyklika a syllabus „otce svatého“ Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby, Praha: vlastním nákladem 1874.) uvádí deset paragrafů, Syllabus z internetového zdroje (in: Pius IX., Syllabus of errors, IS MU.) je dělen na devět částí. Celkový počet výroků (80) je stejný.

Majestas Rudolfina

Rudolfův majestát je státní dokument, který stvrzuje náboženskou svobodu v Čechách – nahrazuje tak dosavadní pravidlo Cuius regio, eius religio a navzdory konfesi vládnoucí dynastie (Hasburkové se vždy hlásili ke katolictví a vyvozovali z tohoto faktu i vztahy s Římem) umožňuje poddaným vybrat si vlastní vyznání. Tento dokument byl vydán v červenci 1609 během zemského sněmu. V Čechách převládalo již dlouho před Majestátem protestantství: šlo především o utrakvisty, v menší míře o členy Jednoty bratrské.

Majestát

První část dokumentu je věnována výčtu císařových titulů a průběhu vznikání tohoto dokumentu. Prvním impulsem pro kodifikování náboženské svobody v Čechách bylo předání České konfese (jednotného vyznání utrakvistů i Jednoty bratrské) Rudolfovu otci císaři Maxmiliánu II. v roce 1575. Císař tehdy protestantům slíbil náboženské svobody, tuto dohodu však nestačil stvrdit, a sám Rudolf, jeho následovník, až do vydání Majestátu také ne.

Proč Rudolf II. přistoupil na širokou náboženskou svobodu v Čechách, se píše v Majestátu: císař chtěl zajistit své zemi mír a prosperitu. Tyto důvody jsou sice bohulibé, nevyjadřují ovšem skutečné politické pozadí vydání Majestátu.[1] Císař tímto dokumentem zrušil a nahradil kompaktáty z roku 1567 a dal tím protestantům politické i občanské svobody. Tato privilegia ovšem platí jen pro české poddané, nevztahují se na jiné země Svaté říše římské.

V první řadě dává Majestát svobodu českým zemím, ba každému poddanému vybrat si svou konfesi a nebýt nikým a ničím, ani císařem, ani katolickou církví nucen tuto změnu opravit. Protestanti mohou také v neomezené míře stavět své vlastní kostely, školy a konat pohřby a jiné náboženské úkony. Tato tolerance má být oboustranná: katolíci ani protestanti se nemají navzájem nijak utiskovat, ale fungovat vedle sebe.

Nejvyšším správním orgánem protestantů se stává dolní konsistoř neboli konsistoř podobojí, které Majestát udělil autonomii na panovníkovi či katolických strukturách a zaručil ji jako nejvyšší orgán nekatolíků: protestanti si volí představitele konsistoře naprosto nezávisle a svobodně, byť panovník tyto defensory schvaluje. Před vydáním Majestátu neměla konsistoř větší politickou ani lidovou podporu a autoritu. Vedle konsistoře připadá protestantům také správa nad pražskou univerzitou, která od 16. století trpěla konkurencí úspěšné jezuitské koleje.

Pod tímto dokumentem, který se prohlašuje za závazný i pro další generace poddaných a českých panovníků, jsou podepsáni císař Rudolf II., nejvyšší pražský purkrabí Adam ze Šternberka a český sekretář Pavel Michna.

Klíčové pojmy: konfese, poddaní, podobojí, svoboda, tři stavy, České země.

Závěr

Ačkoliv Majestát byl svého druhu unikát v míře svobody, kterou nabízel českým poddaným a ačkoliv sám sebe prohlásil za závazný, už necelých dvacet let po svém vydání byl zrušen Obnoveným zřízením zemským, kterým císař Ferdinand II. vydobyté svobody popřel a za jedinou povolenou konfesi prohlásil římskokatolické vyznání. Ani shoda mezi českými protestanty neměla delší trvání: rozpory, které existovaly už v době vydání České konfese i Majestátu se po přijetí Zřízení staly fatálními.

Zdroje:

Jiří Just, Rudolfův majestát, Praha: Havran 2009.

Majestát Rudolfa na náboženské svobody, in IS MU 2011.

„Rudolfův majestát“, <http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tema/400--vyroci-rudolfova-majestatu-o-nabozenske-svobode-v-ceskem-kralovstvi--58907/>, [1.4.2011].

---

[1] Podle Jiřího Justa stál v pozadí vydání Majestátu mocenský spor s bratrem Matyášem, ve kterém Rudolf spíše ztrácel. Mimo to se o Majestát významně zasloužili příslušníci českých stavů, kteří hrozili, že by se v případě, kdyby Rudolf náboženské svobody nestvrdil, přidali na stranu jeho bratra. (Jiří Just, Rudolfův majestát, Praha: Havran 2009.)

Augsburgské vyznání

Tento text byl napsán v Augsburgu v roce 1530 na říšském sněmu, kde se měly vyřešit neshody mezi katolíky a příslušníky nového směru, kteří se odvolávali na učení Martina Luthera. Hlavním autorem tohoto vyznání je Filip Melanchton,[1] dalšími signatáři jsou kurfiřt a vojvoda saský, markrabě brandenburský, lankrabě hesenský, vojvoda saský, kníže anhaltský a města Norimberk a Reutlingen.

Vyznání

Augsburské vyznání víry se dělí do dvou hlavních částí, z nichž každá je ohraničena úvodem a závěrem. Charakter obou částí je spíše podobný, ovšem obsahově se liší: zatímco první část se věnuje shodám mezi katolictvím a nově vzniklým luteránstvím, v druhé části jsou vyjmenovány a vysvětleny body, ve kterých se luteránství odlišuje a které na katolicismu kritizuje.

Část první se skládá z 21 shod – jde tedy o pasáže kompromisní, u nichž se předpokládalo přijetí oběma stranami. Bůh je i podle luteránů trojjediný, Kristus soupodstatný a v eucharistii přítomný, hřích je dědičný, tudíž křest je nutný. Evangelium zůstává základním kamenem víry, proto procedurální odchylky nepřekáží témuž náboženskému zážitku, který pociťuje katolík i luterán.

I v této velmi konformní části lze ovšem najít jemnou kritiku současných poměrů v církvi: zpověď není s to nahradit Boží milost, jen může přinést hříšníkovi úlevu, skutečná víra převyšuje všechny okatě vykonané skutky atd. Ke svobodné vůli zaujímají luteráni tradiční augustiniánský přístup.

Druhá část Augsburského vyznání je o poznání kritičtější, už proto, že sestává z výtek vůči soudobým poměrům a navrhuje fundamentální prostotu církevních procedur. Návrat k pramenům má podle luteránů proběhnout např. opětovným zavedením přijímání pod obojí způsob i pro ne-kněze, změnou přístupu k bohoslužbě i zpovědi – nejde nadále o svátosti přinášející věřícím spásu, ale o lidský akt, který může povzbudit ve víře –, zrušením klášterů, jejichž přínos pro společnost je diskutabilní, ne-li přímo negativní, zrušením celibátu pro duchovní autority a jejich odklon od světské i přespříliš duchovní moci, který jde ruku v ruce se zrušením jejich výsadního postavení ve společnosti. Kritika biskupství je velmi silná, Augsburské vyznání reflektuje současnou moc biskupů nad celou společností a navrhuje radikální reformu tohoto stavu: církevní autority by nadále měly společnost pouze vést, ale nikoliv dirigovat či trestat, biskup se má stát spíše rádcem než autoritářem.

Toto vyznání popisuje i závaznou podstatu křesťanského života: „Lebo kresťanská dokonalosť spočívá v tom, že sa Boha z celého srdca a naozaj bojíme, súčasne zo srdca dúfame a veríme a na to sa spoliehame, že Kristovým prostredníctvom máme milostivého a milosrdného Boha; že od Boha môžeme a máme prosiť a žiadať všetko, čo potrebujeme, a dôveryplne od neho očakávať pomoc v každom trápení - každý vo svojom povolaní a stave; a že súčasne horlivo máme konať viditeľné dobré skutky a zodpovedne konať vo svojom povolaní. V tom spočíva pravá dokonalosť a pravá bohoslužba.“[2]

Závěr

Přestože jde o text, který s definitivní platností vymezil hranice mezi katolíky a luterány, je překvapivě smírný. Na katolicismu kritizuje jen procedurální zbytečnosti, obsahově se ale s katolictvím maximálně shoduje. Odkazuje se na tatáž díla (Augustin, Bible, Nicejskocařihradské vyznání), kritizuje téže heretické skupiny (montantisté, ariáni…). Augsburské vyznání se svým charakterem blíží jakékoliv jiné reformně-katolické příručce.

Zdroje

Augsburské vyznání, viz Studijní materiály, IS MU.

Franzen, August, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992.

Lane, Tony, Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů 1996.

---

[1] Melanchton (1455 – 1522) byl Lutherův blízký přítel. Oproti Lutherovi byl ale ovlivněn Erasmem Rotterdamským, odtud tedy plynou jisté teologické rozdíly mezi Melanchtonem a Lutherem.

[2] Augsburské vyznání víry, viz IS MU, str. 17.

Martin Luther: 95 tezí

Lutherovy teze z roku 1517 se staly fenoménem, který v Římskoněmecké říši odstartoval reformu církve. Přestože Luther sám zpočátku vystupoval jako vnitřní reformátor (tj. v rámci církve) a své teze nezamýšlel zpopularizovat, v roce 1521 byl na základě buly Exsurge Domine po předchozích roztržkách s Římem exkomunikován. Jeho příznivci se zformovali do nové církve, luteránské.

Martin Luther (1483 – 1546) byl původně augustiniánský mnich. Zprvu ho oslovil semipelagianismus, ale postupně se přiklonil spíše k učení Augustina Aurelia a Viléma z Ockhamu. Jeho reformátorské kariéře významně pomohly sympatie saského kurfiřta Fridricha Moudrého.

Dalším významným počinem Martina Luthera je překlad Bible do němčiny. Úspěch tohoto překladu, stejně jako 95 tezí, byl dán možnostmi knihtisku.

Teze

Jedním z hlavních témat Lutherových tezí je kritika nadbytečného zasahování církve do duchovních sfér, tj. do kompetencí samotného Boha. To církev činí jak zdůrazňováním hrozby očistce, o němž žádný věřící nemá bližší zprávy a vychází tak pouze z vlastní imaginace či církevního výkladu, tak prohlašováním, že světskými prostředky, tj. odpustky, lze dosáhnout Božího odpuštění, o kterém ovšem podle Luthera nerozhoduje papež.

Luther navrhuje omezit zmíněnou moc papeže hranicemi tohoto světa. Papež tak má být opět zprostředkovatelem setkání s Bohem, ale ne jeho přímým a aktivním zástupce.Tresty ukládané církví za prohřešky jsou, stejně jako odpustky, v tomto směru v pořádku. Jejich dodržování ale sebou kromě odpuštění církve nenese automaticky Boží odpuštění, neboť o tom církvi rozhodovat nepřísluší (teze 5).

Odpustky jsou podle Luthera jedna z variant církví uloženého trestu. Tato možnost ovšem nemá být využívána příliš často, neboť peníze nemohou nahradit skutečnou lásku k bližnímu (charitas).

Láska a odpuštění jsou komodity udělované zdarma, tvrdí Luther. V tezi 59 odkazuje na svatého Laurencia, jehož výrok, že chudí jsou pokladem církve, byl církví nevhodně přenesen do významu materiálního. Luther se namísto toho kloní k metaforickému chápání tohoto stavu: pokladem církve jest evangelium (teze 62), nikoliv statky nashromážděné vydíráním bědných.

Přestože Luther kritizuje zbytnělou církev, druhým dechem tvrdí, že pouze vnitřní pokání k dosažení Boží milosti nestačí a že je potřeba lítost projevit i navenek, např. přijetím církevního pokárání (teze 7). Zda bude konečná milost udělena, to je navzdory všemu, co člověk na zemi vykoná, v rukou Božích.

Klíčové pojmy: odpustek, papež, očistec, pokání, církev, láska

Závěr

Přestože tyto Lutherovy teze stály na počátku událostí, které vyústily v reformaci, samy teze nejsou příliš útočné – kritizují současné poměry v církvi, nikoli církev samotnou. Papež i biskupové jsou sice ironizováni, ale ne tolik, aby to mohlo vést k osobním sporům. Luther kritizuje pouze praxi odpustků, zbytnělou a svébytnou politiku církve, její světské zájmy a nárokování si většího prostoru v duchovní sféře, než jaký jim náleží, tj. mocenská konkurence Hospodinovi, ale samotnou úlohu církve v běhu světa nezavrhuje.

Zdroje

95 téz Martina Luthera proti odpustkom, viz Studijní materiály, IS MU.

Lane, Tony, Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů 1996.

Franzen, August, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992.

---

Později Luther úlohu církve coby zprostředkovatele zavrhne úplně.

Konspekt X: Rainer Sacconi - Suma o katarech a leonistech

Suma je literární žánr, rozšířený především ve středověku, kde sloužil teologům pro prezentování jejich myšlenek a znalostí. „Suma“ znamená „součet“, v kontextu literárního díla jde o shrnutí poznatků z určité oblasti. V tomto případě jde o souhrn zvyků, rituálů a vnitřní hierarchie heretické církve zvané kataři a církve leonistů. O leonistech se píše velmi krátce na třech odstavcích, o odstavec více je věnován další heretické skupině, Lombardským chudým.

Autorem Sumy o katarech a leonistech je Rainer Sacconi. Ten byl, jak v Sumě píše, sedmnáct let katarem, poté konvertoval ke katolicismu, stal se dominikánem a začal katary pronásledovat.

Rainerova Suma vznikla v roce 1250 a obsahuje přesné a podrobné informace o katarských zvycích.

Jazyková stránka Sumy se vyznačuje jednoduchostí a střídmostí formulací – dílo je spíše popisem či výčtem vlastností dané skupiny. Tento text, který vznikl v latině, je psán místy co možná nezaujatě a nekonfliktně, na druhé straně sklouzává k negativnímu hodnocení skupiny, o níž se pak vyjadřuje až s odporem.

Přesto jsou informace obsažené v tomto textu přínosné: katarské zvyklosti jsou zde popsány komplexně. Autor spisu nastiňuje základní principy katarské teologie, výklad stvoření světa, vyjmenovává místa působení, uvádí počty katarů, všímá si i odlišností výkladu a liturgií mezi samotnými katary (kataři se dělí do 16 církví) a věnuje se jejich specifickým zvykům. Sacconi také zmiňuje významné katarské teology (např. Jana z Lugia, Belesmanzu, Nazaria) a popisuje jejich kontroverzní názory a praktiky.

Kataři se považovali za představitele jediného správného výkladu křesťanství a tvrdili, že jen oni mohou dosáhnout spásy, neboť pochopili, že svět byl stvořen ďáblem. Pouze kataři, jsou schopni si navzdory tomuto faktu uchovat skutečnou čistotu. K tomu využívali praktiky, které jsou dnes hodnoceny jako asketické.

Kataři se, jak píše Sacconi, liší od katolíků tím, že např. neuznávají zázrak eucharistie, jiným přístupem k aktu zpovědi. Dále se liší specifickou hierarchií svých představených a jejich odlišnými liturgiemi, které ovšem Sacconi vnímá negativně a tvrdí, že spíš než útěchu mohou vyvolat ve věřících nejistotu.

Cílem Sacconiho Sumy bylo komplexně popsat celé katarské hnutí (a další dvě menší církve, o nichž se zmiňuje v závěru) – a to se mu podařilo. Ačkoli je jeho svědectví cenné, některé Rainerovy komentáře jasně vyjadřují jeho negativní postoj vůči této církvi. Domnívám se proto, že je třeba informace z této Sumy podrobit důkladnější analýze a srovnání s jinými texty o katarských zvycích.

Konspekt IX: Anselm z Cantebury - Proslogion

Anselm z Cantebury (asi 1033 – 1109) je považován za jednoho z nejvýznamnějších teologů středověku. Jako mladý šlechtic po jistých peripetiích vstoupil do benediktinského řádu, stal se opatem kláštera Le Bec a později arcibiskupem v Cantebury. Tam však z politických důvodů spojených s fenoménem boje o investituru, kterého se zúčastnil na straně papeže, pobyl fyzicky jen devět let ze svého šestnáctiletého arcibiskupování.

Mezi jeho hlavní díla patří Monologion a Proslogion – obě vznikla v Le Bec. Spisem Proslogion přispěl Anselm zásadní měrou k formování středověké scholastiky, především tzv. ontologického důkazu Boha – zdůvodnění Boží existence formou rozumových, logických argumentů.

Anselmovou zbraní se stal argumentační prostředek zvaný důkaz sporem. Ten je specifický v tom, že dokazovaný výrok je obsažen již v premise, a tak je docílena jeho nezpochybnitelnost.

V předmluvě se píše, že cílem tohoto spisu bylo obhájit existenci Boha před samotnými křesťany, a to pomocí inovativní argumentace, která by nezklamala očekávání svého uživatele – Anselma.

Text má charakter intimní zpovědi a modlitby. Je velmi procítěný, dnes bychom ho nazvali patetickým: k tomu Anselm využívá prostředky, jako jsou figury, přímé oslovení Boha, či slova se silným významem (např. láska, úděl, bída, blaženost…). Důkaz sporem, který Anselm používá, ještě umocňuje dojem složitosti a autoritativnosti celého textu. Navíc se opírá i o citace Nového a Starého zákona.

Celý text je prodchnut étosem sebeponížení: Anselm shazuje sebe sama jako člověka a všechno, co je lidské, aby to nahradil přítomností Boha. Slouží mu k tomu i absolutní odmítání Adama coby prvotního hříšníka, který si neuvědomil, co činí – ovšem role Evy je opominuta.

Bůh je zde přímo oslovován, i když se nečeká na jeho reakci: byť se kniha tváří jinak, nejde o dialog. Bůh totiž dostává jen takový prostor, jaký Anselm chce, aby dostal – Bůh je přesně takový, jakého ho chtějí lidé mít. Role Boha spočívá tedy pouze v tom, aby potvrdil domněnky, které zde Anselm prezentuje.

Bytost-Bůh je charakterizována přesně těmi lidskými vlastnostmi, jichž se křesťanský ideál snaží dosáhnout, ovšem Bůh sám je natolik dokonalý, že je přímo ztělesňuje. Je to esence všeho dobra, která stojí mimo čas i mimo profánní chápání.

Anselm zde odpovídá na otázku, jak je to s božskou mocí – je Bůh skutečně všemocný? Anselm tvrdí, že ano. Důkazem je to, že se Bůh nenechá unést profánním voláním po spravedlnosti, ale sám vytváří spravedlnost odpovídající své moci, byť s jejím pojetím nemusí lidé souhlasit.

Kristus je v tomto díle překvapivě upozaděná postavička, jenom prostředek chvály samotného Boha. Mluví se o jeho soupodstatě s Otcem, ale nijak se nemytizuje jeho role. Je spíše zmíněn, než popsán.

Celé dílo je poměrně krátké. Dělí se na kapitoly, jejichž témata se objevují v jejich názvu.

Anselm z Cantebury dokázal svým dílem argumentativně obhájit, že Bůh je mocnost dokonalá, dobrá, všemocná a především existující a mající podíl na tomto světě.

Celý text je prodchnut ideou podřízenosti až sebeponižování před Božskou autoritou: úroveň lidského světa je ve srovnání s tím Božím natolik nízká, že takový svět takřka nestojí za zmínku ani budování…

Konspekt VIII: Didaché

Tento text, sepsaný řecky na přelomu 1. a 2. století a dochovaný v řeckém kodexu z 11. století, je souhrn křesťanského učení. Důraz je kladen především na praktickou a každodenní část křesťanského života: dílo obsahuje maximum úkolů každého křesťana.

Text dělený na oddíly se ke čtenáři bezprostředně vztahuje – oslovuje ho jako „dítě mé“ – snad jako dítě církve či Boha. Celé dílo má charakter jednoduchých a snadno proveditelných rad do života, aniž by je jakkoli autor textu vysvětloval.

Didaché je text výchovného charakteru, snaží se moralizovat a obsahuje jednoduché, konkrétní rady, jak správně pokřesťansku žít – tomu ještě nahrává duforma, v níž je text psán. Čtenáři je jasně předloženo, jaké chování je dobré, a jakému se má vyhnout. A je jasně řečeno, že kdo těchto rad neuposlechne, nedočká se ničeho dobrého, neboť následuje „cestu smrti“.

Ať už jsou čtenáři kladeny na srdce hodnoty jako odpuštění, trpělivost, upřímnost, poctivost, soucit a láska k bližnímu (včetně podpory chudobných – almužna), na druhé straně je tu jasné varování: buď se bude křesťan chovat dle zmiňovaných pravidel, nebo je hříšník. Ostatně, co obnáší chovat se hříšně, to text také obsahuje. Čtenář se dokonce dozvídá, z jakých póz (se kterými lze ještě snadno bojovat a bránit se jim) plyne jaký hřích.

Poměrně velký prostor je věnován varováním před modloslužebnictvím a lžiproroky: rané křesťanství se vůči pohanským (a neupřímným, stereotypním židovským) zvyklostem značně vymezovalo (jak víme již z evangelií). Základem každého křesťana je čistota srdce a upřímná otevřenost až bezmezná důvěra ve správnou víru. Pokud přijde člověk do kontaktu s někým, kdo se prohlašuje za proroka, měl by být schopen ho správně odhadnout – říká li lži, nechť ho nepřijme, ba vyhodí ho, ale je-li to prorok křesťanství, měl by mu věřící projevit úctu a postarat se o něj jak dlouho bude potřeba. Lžiprorok se, píše se v Didaché, pozná tak, že se chová jinak, než hlásá, že nežije podle křesťanských zásad.

V textu se často objevuje oslovení „dítě mé“, kterým se autor textu (resp. církevní autorita a Bůh) odkazuje na důvěrný vztah v křesťanské komunitě. Křesťanský Bůh je často chápán jako starostlivý otec, navíc sám Ježíš prohlásil za své bratry všechny své souvěrce. Oslovení „mé dítě“, resp. „mé děti“ slouží také jako stylistický trik, jak přilákat čtenářovu pozornost a vtáhnout ho mezi řádky kázání.

Nechybí ani klasické strašení, kterak bude hříšník v soudný den oddělen od křesťana a jak bude po zásluze potrestán. Zdůrazněna je také důležitost díkůvzdání za dobrý svět, který Bůh stvořil.

Tento text není součástí Bible. Přesto ale ve stručnosti shrnuje vše podstatné – a to ve srozumitelné a konkrétní variantě. Mluví-li člověk nezasvěceně o křesťanství, dotýká se přímo obsahu tohoto spisu.

Didaché ale vynechává mystiku a Ježíšův příběh – a to snad může být důvod, proč tento spis nebyl zařazen do kánonu.

Konspekt VII: Augustinus Aurelius - Vyznání (kapitoly VII a VIII)

Svatý Augustin (354 – 430) je křesťanský teolog (tzv. církevní otec) a biskup města Hippo Regius, kde zemřel při obléhání Vandaly.

Narodil se křesťanské matce, svaté Monice (patronce trpělivých matek, podle toho, jak dlouho čekala, než se její syn stane křesťanem), a pohanskému otci – římskému občanovi, mládí prožil poněkud nespoutaně a co je horší, koketoval s neoplatonismem i manicheismem. V roce 387 se definitivně přiklonil k tradičnímu křesťanskému proudu a v roce 395 se stal biskupem severoafrického města Hippo Regius.

Augustin je autorem mnoha knih i komentářů ke kanonickým spisům. Prozaické dílo Vyznání bylo napsáno latinsky mezi lety 397 - 398 a dělí se na kapitoly a hlavy. V textu se odráží autorovo vysoké vzdělání a všeobecný rozhled. Je považován za významného myslitele a teologa.

V této kapitole se Augustin upřímně vyznává ze své dřívější bezbožnosti a popisuje trnitou cestu, kterou v sobě hledal správného křesťana. V mládí studoval mnohé filosofické spisy, což považuje za chybu: tyto texty jsou skutečně zajímavé až tehdy, čte-li je člověk s křesťanskou perspektivou. Tyto pavědy (a s nimi i pseudovíry) jsou pouhá iluze ve srovnání s nekonečnou a všeprostupující autoritou křesťanského Boha.

Augustin přiznává, že dlouho pochyboval: křesťanský Bůh je neuchopitelná, abstraktní entita, s níž se dlouho nedokázal spojit – v době vzniku Confessiones již tento stav překonal a k Bohu si vytvořil uctivý, přesto přátelský vztah: v díle mu tyká a svá slova směřuje přímo k němu.

Stejně složitě hledal odpověď na otázku, odkud se bere zlo, je-li tento svět stejně dobrý, jako je Stvořitel. S tím se ještě lépe vypořádává v díle O svobodném rozhodování, zde pouze konstatuje, že komu se stávající řád nelíbí, je „na duchu nezdravý“. Augustin inklinuje ke kristovskému přístupu, často odkazuje na Pavla.

Tato kapitola se věnuje obrácení nejen Augustina, ale i jeho známých a učitelů Viktorína, Pontiana a Simpliciana. Životní příběhy těchto mužů sloužily Augustinovi jako zdroj inspirace a dodávaly mu odvahu během jeho dlouhého hledání. Význam tohoto je formulován v tvrzení, že hříšník, bezvěrec a modloslužebník je větší výzva pro učitele a kazatele než člověk veskrze bohabojný.

O platonismu se tu píše, že je to snesitelnější verze pohanství, ba téměř že ideje platonismu jsou totožné s křesťanstvím: logos jako Bůh.

Augustin zde popisuje hřích jako stereotyp vzniklý počáteční špatnou volbou – je těžké ho překonat, ale o to je to záslužnější. Pokřtěný Augustin sám sebe jako nevěřícího popisuje slovy „ohyzdný, převrácený, pokálený, poskvrněný a vředů plný“. Toto doplňuje tvrzením, že zdravá duše je dobrá a hřích je nemoc, kterou ovšem lze vyléčit. A svatý Augustin se vyléčit dokázal.

Z pohledu dnešního čtenáře je tento spis rozvleklý a zdlouhavý, příliš procítěný a málo „akční“…

Domnívám se, že Augustin má vedle svatého Pavla v katolickém kultu výrazné postavení proto, že představuje model obráceného hříšníka – tedy „nejtučnější ovci“ ve stádu církve.

Konspekt VI: Augustinus Aurelius - O svobodném rozhodování

Tento spis je dalším dílem významného raně křesťanského teologa sv. Augustina. Je psán latinky a vznikl nejspíš ve 4. století. Jde o teologický text, jehož cílem je přesvědčit čtenáře o správnosti, oprávněnosti a jednoznačnosti křesťanské víry.

Dílo je psáno formou dialogu mezi samotným Augustinem a jeho žákem Eudiem. Eudius klade více či méně sofistikované otázky, na které Augustin odpovídá: a není překvapením, že vždy nalezne „správnou“ odpověď. Ačkoli se zdá, že je někdy Augustin zahnán do kouta, vždy slovní přestřelku vyhraje a svého žáka poučí. Text místy sklouzává k monologu a postava Eudia se ztrácí.

Spis se dělí na kapitoly, které jsou sice samostatné celky oddělené počátkem a koncem rozhovoru, tematicky se ale prolínají.

Augustin hned v první kapitole uvádí, že Bůh je entita absolutně dobrá a vše, co z něj vychází, je proto dobré. Přiblížit se mu lze zbožností a důvěrou, což jsou aspekty, které by se neměly vytratit ani v procesu učení se.

Učení je důležitý proces poznávání, který je sám o sobě dobrý. Někdy je s ním ale potíž: může se stát chyba a člověk se naučí špatnosti, o které zprvu nestál. To už není chyba Boha, ten se pouze postará o spravedlivé potrestání hříšníka, jemuž ale může být, bude-li se dostatečně kát, odpuštěno. Hřích je zde definován způsobem, kterým mimo jiné připomíná protiprávní akt (cizoložství, krádež). Potěšení z takového hříchu je jen dočasné, proti tomu Augustin staví slast trvalého dobra, kterého lze dosáhnout pouze čistotou ducha a zbožností.

Augustin dále tvrdí, že člověk sice dostal dar svobodné vůle, zároveň je tu ale silně vyznačena cesta, kterou se má ubírat a ti, kteří si vyberou jinou cestu, budou potrestáni. Tak závažné téma řeší Augustin dogmatem: člověk je sice svobodný, přesto jen jedna cesta je správná – a zklamat v něčem tak jasném je ještě horší než zbloudit při cestě neznámem.

Existence dobra je závislá na existenci Boha, který je jediný, dokonalý a neměnný. Nestálé věci se můžou stát trvalými, slouží-li Bohu. Řád (a čísla – paralela s helénistickou tradicí) je dalším důkazem Boží existence.

Za pozitivní jev považuje Augustin touhu k životu, skrze niž se člověk pokouší najít trvalé hodnoty (a ty svou podstatou vyplývají z Boha). Sebevražda je chápána jako neuspokojená touha po klidu čili existenci, jde tedy o pervertovanou touhu být.

Augustin tvrdí, že má smysl křtít malé děti, které v v jeho době často umíraly. Přestože se dítě ještě nepřiklonilo k dobru či zlu, zbožnost aktu křtění i víra zúčastněných mohou dítě spasit. A pokud skutečně zemře, je to lekce pro jeho rodiče.

Augustin v tomto textu obhajuje církevní dogmata, jiná i sám vytváří. Forma dialogu je velmi účinná: čtenáře, který se s nechápavým Eudiem snadno může ztotožnit, přivádí k hlubšímu zamyšlení.

Text je nicméně rozvleklý: odhadne-li čtenář na začátku kapitoly, o čem bude Augustin kázat, hrozí, že se bude po zbytek oddílu nudit. Augustin totiž „překvapivě“ dospívá ke všem závěrům, jichž chtěl dosáhnout – a využívá k tomu veškerý svůj řečnický i charismatický potenciál.

Charakter textu je silně apelativní až manipulativní: nechá-li se čtenář unášet na vlně Augustinova umění, dříve či později zapomene, proč s ním vlastně zpočátku nesouhlasil; což ostatně byl Augustinův záměr – a z tohoto hlediska je jeho dílo mistrovským kusem.

Konspekt V: Tomášovo evangelium (apokryf)

Tomášovo evangelium není evangelium v pravém slova smyslu, a to proto, že to není syžetový text, ale soubor 114 tezí, které byly zapsány na základě ústní tradice, a autorství bylo přisouzeno Tomášovi: pravděpodobně proto, aby byla posílena autorita tohoto spisu a apoštolů vůbec.

Spis byl nalezen v 2. polovině 20. století v Egyptě jako koptský rukopis, jde ale o přepis z poloviny 4. století: původní text vznikl nejspíš mezi lety 110 – 120 n.l. v Sýrii (kde byl silný Tomášův kult, neboť ten tu působil jako misionář) a byl obecně velmi oblíbený, ač nejvíce se k němu vztahovali gnostikové. Toto evangelium není kanonizováno.

Existence tohoto textu se předpokládala, podobně jako se věří v existenci pramene Q. Tomášovo evangelium se až z jedné třetiny obsahově překrývá s Matoušovým a Lukášovým evangeliem (kterým sloužil jako zdroj Q), byť z Tomáše vychází v první řadě Markovo evangelium. Tomášovo evangelium je svým charakterem spíše osnova k vyprávění, které naplnil právě Marek.

„Logia“ je označená krátkých vět, obratů či glos, které přístupně a jednoduše shrnují poselství velkého sdělení, v tomto případě Ježíšova učení. Logia z Tomášova evangelia nejspíš dlouho mezi lidem ústně kolovala, než se našel někdo, kdo by je sepsal – to naznačuje úvodní věta evangelia. Podle tradice je v tomto spise logií 114, byť některé výroky by se daly rozdělit na dva a jiné zase spojit (např. logion 61).

Ustálené znění logií vzniklo teprve jejich zápisem, do té doby tedy byla logia přístupna nejrůznějším vlivům, od invence vypravěče po helénistickou kulturu, jmenovitě platonismus. Nicméně ani po sepsání nezůstalo znění evangelia stejné: při přepisech či překladech (např. z řečtiny) bylo znění a význam logií o něco posunut.

Badatelé proto dělí logia do několika skupin dle jejich původnosti (nemluvě o tom, že jsou s to odkrýt různé vrstvy textu, které vznikly právě při opisech a překladech); nejvýraznější jsou dvě skupiny, a sice výroky založené na tradiční hebrejské kultuře, a tedy nejautentičtější logia (např. 25, 32-36, 57, 63 aj.) a výroky ovlivněné právě platonismem (např. 7, 22, 60, 80 97 aj.). Každé z logií by mělo začínat spojením „Ježíš řekl“, ale u většiny výroků si tuto formuli musíme domyslet.Jak naznačuje úvodní formulace, tyto výroky byly součástí tajného učení (poselství) Ježíše: autor textu je ale svou prací zpřístupňuje, zároveň tak trochu očekává, že ne každý jim bude rozumět. Přitom však říká, že kdo správně pochopí sdělení, může natolik splynout s Bohem, že ztratí kontakt se smrtí.

Celý text akcentuje niternost víry a říká, že jakýkoliv švindl bude odhalen a potrestán (např. logion 5, 6, 14 aj.). Také je tu zdůrazněno, že opravdu oddaným Bohu se může stát pouze ten, kdo odvrhne vše materiální, včetně vlastní rodiny (logion 55). Rouhání, pokrytectví, neupřímnost a sobectví nemají v srdci opravdového člověka místo.

Častým motivem je hledání – pravdy, Boha, věčnosti. Ježíš zde naznačuje, že zná odpovědi na většinu lidstvem pokládaných hádanek, a pokud neví on, ví Bůh, jediný a nekonečný (logion 30, 49) – polyteismus je odvrhnut jako nedokonalý.

Tomášovo evangelium je pozoruhodný text se sdělením, kterému laik porozumí jen stěží: přesto i pro něj nese dílo zajímavé myšlenky, nad kterými stojí za to se pozastavit a popřemýšlet.

Konspekt IV: List Korinstkým

List Korintským vznikl v 50. letech 1. století po Kristu, autorem je apoštol Pavel. Jazykem je řečtina, dopis splňuje tehdejší požadavky kladené na korespondenci (úvod a závěr).

Pavel přišel do Korintu nejspíš mezi lety 51/52 a zůstal zde asi 18 měsíců. Tento dopis věnoval křesťanům, které v Korintu obrátil - reaguje na zvěsti, které k němu pronikly, o životě tamní komunity. Značný prostor věnuje objasňování křesťanské teologie, která se po jeho odchodu smísila s místními zvyklostmi.

Před samotným výkladem dopisu je třeba krátce přiblížit Pavlovu osobnost:

Pavel se narodil do židovské rodiny, jeho otec byl římský občan, což Pavlovi zachránilo život v době, kdy byl pro svou víru vězněn. Ještě jako Saul byl nepřítelem křesťanů a loajální žid - viděl ukamenování jáhna Štěpána a pomáhal jeho vrahům. Při cestě do Damašku, kde měl potírat nové náboženství, k němu promluvil Ježíš - Pavel spadl z koně a na několik dní oslepl. Poté jej vyhledal Ježíšem vybraný křesťan a vysvětlil mu Ježíšovo poselství – v tu chvíli se zrodil apoštol Pavel. Ten zasvětil zbytek svého života christianizaci především pohanských krajin a stal se tak jedním z nejvýznamnějších apoštolů. Za císaře Nerona byl pro svou víru sťat.

Obsahově se dopis dotýká mnoha témat: v zásadě jde o vysvětlení křesťanské teologie a objasnění některých nejasností.

V závěru dopisu se Pavel dotýká smyslu celého svého konání: je bezpodmínečně nutné věřit ve vzkříšení Krista – protože přestaneme-li věřit, vytratí se jakýkoliv smysl. Pavlova apoštolská kariéra se zakládá na nepochybující víře v to, že se vše odehrálo tak, jak se odehrálo. Pavel se tu ale nepřímo vyznává ze strachu, že kdyby pochyboval, jeho víra by neobstála.

Svého času Pavel vystupoval agresivně proti křesťanům: jistá míra agrese byla nejspíš jeho povahovým rysem. List Korintským byl psán ve značném rozrušení, o to viditelnější je nekompromisnost, s jakou v něm Pavel vystupuje. Profiluje se jako neústupný kazatel odmítající veškeré jiné hodnoty než ty, kterým sám věří. Cítí odpor k nekřesťanské obci; žárlí na to, co odvádí jeho lid od pravé víry. Zdůrazňuje sice hodnoty, jako jsou víra, naděje a láska, ale v kontextu celého dopisu je to spíše hrozba než čistota a odpuštění. Ženu považuje za stvoření absolutně podřízené muži. Místo aby zachránil smilníky, odmítá s nimi vést dialog. Chybí mu smysl pro humor – ani v tomto, ani v Listu Římanům nenajdeme náznak smíchu.

Přestože se v tomto listě objevuje jeden z nejdojemnějších popisů nesobecké lásky, jaký se kdy vůbec v literatuře objevil, nálada dopisu je celkově spíše hrozivá, což je více způsobeno Pavlovým rozčilením než hrůzou samotného křesťanství.

Konspekt III: List Římanům

Tento dopis sepsal apoštol Pavel v 50. letech 1. století n. l., nejspíš během svého působení v Korintu. List je věnován Římanům – tedy obyvatelům města Řím, z nichž už se někteří vydali cestou křesťanství. Pavla tehdy lákala možnost pokřtít celé toto pohanské město: v dopise přiznává, že dosud mu toto potěšení bylo z nejasných důvodů odepřeno, hned ale zdůrazňuje, že se do Říma brzy na misii vypraví.

Strukturou dopis splňuje dobové požadavky na vysoký styl korespondence, původním jazykem je řečtina, kterou Pavel zjevně skvěle ovládal.

List Římanům je nejspíš základem křesťanské teologie: Pavel byl velmi výkonný apoštol, jeho práce se stala základem christianizace Evropy. Tento text je detailní a komplexní souhrn jeho interpretace Ježíšova učení.

Obsah dopisu je konzistentní výklad křesťanské věrouky, resp. Pvalova interpretace Ježíšova učení. Jde o rady, jak se chovat v duchovní sféře, ale také o návod, jak přistupovat k pozemskému životu, nabízí hierarchii hodnot a odmítá chování, které je s ní v nesouladu.

Účelem dopisu bylo znovu vysvětlit podstatu křesťanské víry již pokřtěním Římanům. Tento účel značně koresponduje s formou listu a vůbec duchem, který v dopise převládá.

Celkové vyznění je korektní. Pavel tu zdůrazňuje klasické hodnoty (skromnost a pokora), ale všímá si i důslednosti, s jakou by tyto hodnoty měly být aplikovány do běžného života. Je zakázáno škodit bližním, je zakázáno činit, co jim není příjemné, a je naprosto vyloučeno pokoušet je a svádět ze správné cesty. Sobectví, přízemnost a msta tu nemají místo. Zajímavě je vyřešena i úcta před vládnoucími institucemi: i ty jsou koneckonců dílem Božím, proto bychom jim neměli odporovat.

Téma, kterému Pavla "pálilo", je hierarchie věřících: nejníže si stojí pohan, nad ním stojí nevěřící žid, ten má ale nižší cenu než pokřtěný kdysi pohan a nejcennější je obrácený žid. Tím Pavel trochu shazuje svou vlastní práci, která měla těžiště především v christianizaci pohanů.

Pavel v tomto listě vysvětluje a interpretuje židovskou tradici obřízky a význam Abrahamova učení vůbec. Také srovnává Adama s Ježíšem: za hřích jsme všichni potrestáni přítomností smrti; s hříchem ale přichází i milost - Ježíš, který svou vnitřní čistotou smrt/hřích přemáhá. Kdo přijme Ježíše, získá i milost, která se jemu dostala.

Překvapivě předmětný přístup se objevuje na vztahu mezi Bohem a Ježíšem. Bůh měl syna a toho syna dal lidem. Bůh-otec trpěl při pohledu na své týrané a nepochopené dítě, ale nezasáhl a nechal ho potupně zemřít. Pak ho oživil, aby skrze jeho smrt ukázal vlastní sílu. A já se ptám: měl právo podřídit kohokoli, tím spíše syna, svému sobeckému záměru?

Kuriozitkou na závěr je Pavlovo vysvětlení homosexuality, která vzniká nedostatkem správné víry - je to jakýsi koníček, kterému se muži oddávají, nemají-li nic lepšího na práci.

Cílem textu je přesvědčit: a dílo skutečně přesvědčivé je. Pavlovy vyjadřovací schopnosti jsou na vysoké úrovni, pro správné pochopení užívá množství přirovnání a vše řádně vysvětluje.

List Římanům se čte příjemně. Ale čtenář by neměl zapomínat na fakt, že jde o dílo jednoho člověka - je to výklad výklad učení Ježíše, nikoliv Ježíšovo učení.

Konspekt II: Skutky apoštolů

Skutky apoštolů, součást Nového zákona, vypráví o práci jáhnů (jakýchsi kněží) a několika výraznějších apoštolů po nanebevzetí Ježíše Krista, jejich učitele.

Dílo je věnováno muži jménem Teofil, za autora byl určen Lukáš - to ale nezle z textu samého poznat, autor o sobě mlčí, snad jen msty je erforma nahrazena podmětem "my". Jazyková stránka textu (původně řeckého) se podobá Lukášově evangeliu; Skutky jsou však staršího data - vznikly mezi lety 70 - 90 n. l.

Skutky apoštolů bezprostředně navazují na evangelia. Na apoštoly sestoupí Duch svatý a dá jim podobnou moc, jakou byl obdařen Ježíš. Mnoha jazyky učeně promlouvají o víře a konají zázraky – to jim má napomoci šířit Ježíšovo učení. Tento dar, jejich odvaha a názory je často přivedly do nebezpečných situací: mnozí z nich už seděli v okovech, když tu se náhle zjevil anděl Páně a vysvobodil je.

Text se obsahově dělí na dvě části: první se věnuje osudům apoštolů Jana, Petra a Filipa. V druhé, delší části se popisuje obrácení a práce apoštola Pavla, jediného z Dvanácti, který se s Ježíšem za jeho života nikdy nepotkal.Pavel je velmi pozoruhodná postava (viz konspekt k Dopisu Korintským). Pavel byl snad nejhorlivější apoštol, asi proto, že se snažil celoživotně odčinit své křivdy, když pronásledoval křesťany. Jako římský občan měl snadnější postavení – jeho příběh sepsaný ve Skutcích končí v Římě, kam se dostal jako vězeň, obžalovaný ze své víry a vyvolávání nepokojů…

Celé Skutky jsou prodchnuty jemnými výhrůžkami těm, kteří odmítli následovat apoštoly. Velkým tématem tohoto spisu je vymezování se křesťanů vůči židům a naopak. Text je místy až nenávistný, častěji však úmyslně konfliktní.

Nadužívání moci konat zázraky u apoštolů je přinejmenším provokativní. Snad se chtěli přiblížit chápání tehdejšího člověka, který nebyl s to přijmout víru v jakoukoli transcendentní autoritu jinak než skrze nevysvětlitelný úkaz, zároveň ale Pavel během svého pobytu v Athénách pouze kázal a rozmlouval s filosofy - přizpůsoboval své jednání tomu, koho e zrovna snažil obrátit. Využíváním těchto "laciných triků" se ale apoštolové přiblížili pohanům-modloslužebníkům. O čistotě ducha, poctivosti, mravnosti a upřímnosti, což jsou základní křesťanské hodnoty (alespoň dle dnešního výkladu) se text zmiňuje jen málokdy.

Za pozornost jistě stojí i sen apoštola Petra: zdálo se mu o jídle, kterého se nemohl dotknout - nebylo košer. petr se je proto zdráhal přijmout, ale napomenul ho hlas Ježíše a Petr se mu podvolil. To považuji za moment odklonu od tradice košer. K tomu připočítejme, že akt obřízky (coby gesta přijetí do obce věřících) byl nahrazen křestem. Obojí pomohlo ve svém důsledku šířit křesťanství i mimo židovskou obec - a tím se křesťanství proměnilo z židovské hereze na samostatné náboženství.

Toto dílo popisuje historii prvního šíření křesťanství – v tomto ohledu je velmi zásadní, je-li ovšem historicky podložené. Úskalím je totiž cíl, se kterým bylo psáno: cílem bylo rozšířit řady křesťanů, a to, vyjma fyzického násilí, takřka jakkoli. Je až neuvěřitelné, jak jednoznačně a kladně jsou v textu vykresleni apoštolové na úkor svých protivníků. To ukazuje na tendenčnost a účelovost celého spisu, a tedy i na jeho nehodnověrnost.

Konspekt I: Evangelium podle Lukáše

Evangelium je obecně text popisující „dobrou zprávu“ – narození, život, kariéru, utrpení, smrt a především vzkříšení Ježíše Krista, muže mnohými považovaného za spasitele. Evangelií je několik; tzv. synoptická evangelia jsou právě tři – Lukášovo, Matoušovo a Markovo. Jsou to části Nového zákona, a tedy základní knihy křesťanství.

Datum vzniku tohoto textu je obtížné určit. Také autorství je pochybné. Přijmeme-li tvrzení, že autorem je skutečně apoštol Lukáš, mohl text vzniknout v 70. letech 1. stol. n. l. na území Římské říše, nejspíše ve Středomoří.

Kniha začíná dedikací Lukášovu příteli Teofilovi ve stylu, jaký se používal v latinské literatuře. To je v evangelijních textech jev zvláštní a vypovídá o „lepším“ vzdělání autora.

Text byl psán řecky, v českém překladu vykazuje archaické znaky a syntax. Z charakteru celého textu lze pochopit, že nejde o teologické kázání, spíše o vyprávění.

Poněvadž Lukášovo evangelium patří mezi synoptická, nelze než je porovnat - a zvláště srovnání mezi Lukášem a Matoušem je velmi zajímavé.

Lukášovo evangelium (a obzvláště ve srovnání s Matoušovým) klade největší důraz ani ne tak na Ježíšovy zázračné schopnosti či jeho úděl coby spasitele, ale spíše na lidský rozměr jeho učení: na toleranci, odpuštění, lásku k bližnímu, ztrátu předsudků, skromnost a mravní čistotu vůbec.

Jediné Lukášovo evangelium nejprve vypráví o narození Jana Křtitele – dozvídáme se, že je s Ježíšem spjat nejen duchovně (Jan je ten, kdo má připravit lid na příchod Ježíše), ale i příbuzensky. Novinkou je i příběh o tom, jak dvanáctiletý Ježíš při návštěvě Jeruzaléma zůstane několik dní v chrámu a místní mudrci se obdivují jeho názorům a postřehům.

Zajímavý rozdíl mezi Matoušem a Lukášem lze najít v části vyprávějící o narození Ježíše. Zatímco podle Matouše se dítěti přicházejí poklonit tři mudrci a na novorozeně žárlí sám mocný Herodes, podle Lukáše přijdou Ježíška navštívit pastýři, o Herodovi v téhle chvíli nepadne ani zmínka.

Příběh pokračuje standardně dál: poté, co je Ježíš pokřtěn, začíná kázat. Svými slovními útoky na farizeje a pokrytectví vůbec, akcentem na mravní čistotu a stavěním se do pozice garanta skutečných hodnot si pochopitelně vytvoří mnoho nepřátel. Jak známo, skončí ukřižován mezi dvěma lotry, je sejmut z kříže, položen do hrobu a po třech dnech jeho tělo zmizí; zároveň se Ježíš náhle objeví živý a zdravý, se svými jedenácti učedníky stráví nějaký čas a poté je vzat na nebesa.

Přestože tradice klade největší důraz Ježíšova života na jeho ukřižování, pašijové části se Lukáš dotýká spíše letmo. Nezapomíná na ni, ale líčí ji střídmě, mnohé detaily opomíjí, postavy Kaifáše a Annáše vynechává úplně. Tím opět opouští teologický rozměr svého díla a klade tím větší důraz na Ježíšovo učení, nikoli na jeho moc.

Podobenství, která Ježíš používá, řadí Lukáš trochu jinak než Matouš (snad chronologičtěji), zároveň některá vynechává a jiná používá – a celkové vyznění je tak jiné.

Čím byl a je Ježíšův odkaz zajímavý, je jeho lidský rozměr. Zázraky, které konal, jsou jistě pozoruhodné, ale nejspíš i nadsazené: více mne fascinuje jeho důraz na pokoru, tradici a čistotu. Lukášovo evangelium podle mne právě tyto jeho stránky zdůrazňuje. Text vynechává zbytečné detaily, ale nikoli na úkor sdělení. Podobenstvím je dáván v Lukášově evangeliu maximální prostor, ty ale jen zřídka akcentují náboženské tradice, spíše se snaží nalézt cestu k pozapomenuté morálce. Shledávám Lukášovo evangelium v tomto směru za obzvláště přínosné.

Křesťanství

Tak trochu tápu, o čem bych vám, mí veletrpěliví čtenáři, měla psát. Po dlouhém, téměř půlročním, přemýšlení mě napadlo, že bych se s vámi mohla - alespoň ze začátku, než mě napadne něco lepšího - podělit o své konspekty (souhrny), které jsem psala do kurzu Křesťanství na FF MU.

Tak tedy - religionistice ZDAR!