Konspekt X: Rainer Sacconi - Suma o katarech a leonistech

Suma je literární žánr, rozšířený především ve středověku, kde sloužil teologům pro prezentování jejich myšlenek a znalostí. „Suma“ znamená „součet“, v kontextu literárního díla jde o shrnutí poznatků z určité oblasti. V tomto případě jde o souhrn zvyků, rituálů a vnitřní hierarchie heretické církve zvané kataři a církve leonistů. O leonistech se píše velmi krátce na třech odstavcích, o odstavec více je věnován další heretické skupině, Lombardským chudým.

Autorem Sumy o katarech a leonistech je Rainer Sacconi. Ten byl, jak v Sumě píše, sedmnáct let katarem, poté konvertoval ke katolicismu, stal se dominikánem a začal katary pronásledovat.

Rainerova Suma vznikla v roce 1250 a obsahuje přesné a podrobné informace o katarských zvycích.

Jazyková stránka Sumy se vyznačuje jednoduchostí a střídmostí formulací – dílo je spíše popisem či výčtem vlastností dané skupiny. Tento text, který vznikl v latině, je psán místy co možná nezaujatě a nekonfliktně, na druhé straně sklouzává k negativnímu hodnocení skupiny, o níž se pak vyjadřuje až s odporem.

Přesto jsou informace obsažené v tomto textu přínosné: katarské zvyklosti jsou zde popsány komplexně. Autor spisu nastiňuje základní principy katarské teologie, výklad stvoření světa, vyjmenovává místa působení, uvádí počty katarů, všímá si i odlišností výkladu a liturgií mezi samotnými katary (kataři se dělí do 16 církví) a věnuje se jejich specifickým zvykům. Sacconi také zmiňuje významné katarské teology (např. Jana z Lugia, Belesmanzu, Nazaria) a popisuje jejich kontroverzní názory a praktiky.

Kataři se považovali za představitele jediného správného výkladu křesťanství a tvrdili, že jen oni mohou dosáhnout spásy, neboť pochopili, že svět byl stvořen ďáblem. Pouze kataři, jsou schopni si navzdory tomuto faktu uchovat skutečnou čistotu. K tomu využívali praktiky, které jsou dnes hodnoceny jako asketické.

Kataři se, jak píše Sacconi, liší od katolíků tím, že např. neuznávají zázrak eucharistie, jiným přístupem k aktu zpovědi. Dále se liší specifickou hierarchií svých představených a jejich odlišnými liturgiemi, které ovšem Sacconi vnímá negativně a tvrdí, že spíš než útěchu mohou vyvolat ve věřících nejistotu.

Cílem Sacconiho Sumy bylo komplexně popsat celé katarské hnutí (a další dvě menší církve, o nichž se zmiňuje v závěru) – a to se mu podařilo. Ačkoli je jeho svědectví cenné, některé Rainerovy komentáře jasně vyjadřují jeho negativní postoj vůči této církvi. Domnívám se proto, že je třeba informace z této Sumy podrobit důkladnější analýze a srovnání s jinými texty o katarských zvycích.

Konspekt IX: Anselm z Cantebury - Proslogion

Anselm z Cantebury (asi 1033 – 1109) je považován za jednoho z nejvýznamnějších teologů středověku. Jako mladý šlechtic po jistých peripetiích vstoupil do benediktinského řádu, stal se opatem kláštera Le Bec a později arcibiskupem v Cantebury. Tam však z politických důvodů spojených s fenoménem boje o investituru, kterého se zúčastnil na straně papeže, pobyl fyzicky jen devět let ze svého šestnáctiletého arcibiskupování.

Mezi jeho hlavní díla patří Monologion a Proslogion – obě vznikla v Le Bec. Spisem Proslogion přispěl Anselm zásadní měrou k formování středověké scholastiky, především tzv. ontologického důkazu Boha – zdůvodnění Boží existence formou rozumových, logických argumentů.

Anselmovou zbraní se stal argumentační prostředek zvaný důkaz sporem. Ten je specifický v tom, že dokazovaný výrok je obsažen již v premise, a tak je docílena jeho nezpochybnitelnost.

V předmluvě se píše, že cílem tohoto spisu bylo obhájit existenci Boha před samotnými křesťany, a to pomocí inovativní argumentace, která by nezklamala očekávání svého uživatele – Anselma.

Text má charakter intimní zpovědi a modlitby. Je velmi procítěný, dnes bychom ho nazvali patetickým: k tomu Anselm využívá prostředky, jako jsou figury, přímé oslovení Boha, či slova se silným významem (např. láska, úděl, bída, blaženost…). Důkaz sporem, který Anselm používá, ještě umocňuje dojem složitosti a autoritativnosti celého textu. Navíc se opírá i o citace Nového a Starého zákona.

Celý text je prodchnut étosem sebeponížení: Anselm shazuje sebe sama jako člověka a všechno, co je lidské, aby to nahradil přítomností Boha. Slouží mu k tomu i absolutní odmítání Adama coby prvotního hříšníka, který si neuvědomil, co činí – ovšem role Evy je opominuta.

Bůh je zde přímo oslovován, i když se nečeká na jeho reakci: byť se kniha tváří jinak, nejde o dialog. Bůh totiž dostává jen takový prostor, jaký Anselm chce, aby dostal – Bůh je přesně takový, jakého ho chtějí lidé mít. Role Boha spočívá tedy pouze v tom, aby potvrdil domněnky, které zde Anselm prezentuje.

Bytost-Bůh je charakterizována přesně těmi lidskými vlastnostmi, jichž se křesťanský ideál snaží dosáhnout, ovšem Bůh sám je natolik dokonalý, že je přímo ztělesňuje. Je to esence všeho dobra, která stojí mimo čas i mimo profánní chápání.

Anselm zde odpovídá na otázku, jak je to s božskou mocí – je Bůh skutečně všemocný? Anselm tvrdí, že ano. Důkazem je to, že se Bůh nenechá unést profánním voláním po spravedlnosti, ale sám vytváří spravedlnost odpovídající své moci, byť s jejím pojetím nemusí lidé souhlasit.

Kristus je v tomto díle překvapivě upozaděná postavička, jenom prostředek chvály samotného Boha. Mluví se o jeho soupodstatě s Otcem, ale nijak se nemytizuje jeho role. Je spíše zmíněn, než popsán.

Celé dílo je poměrně krátké. Dělí se na kapitoly, jejichž témata se objevují v jejich názvu.

Anselm z Cantebury dokázal svým dílem argumentativně obhájit, že Bůh je mocnost dokonalá, dobrá, všemocná a především existující a mající podíl na tomto světě.

Celý text je prodchnut ideou podřízenosti až sebeponižování před Božskou autoritou: úroveň lidského světa je ve srovnání s tím Božím natolik nízká, že takový svět takřka nestojí za zmínku ani budování…

Konspekt VIII: Didaché

Tento text, sepsaný řecky na přelomu 1. a 2. století a dochovaný v řeckém kodexu z 11. století, je souhrn křesťanského učení. Důraz je kladen především na praktickou a každodenní část křesťanského života: dílo obsahuje maximum úkolů každého křesťana.

Text dělený na oddíly se ke čtenáři bezprostředně vztahuje – oslovuje ho jako „dítě mé“ – snad jako dítě církve či Boha. Celé dílo má charakter jednoduchých a snadno proveditelných rad do života, aniž by je jakkoli autor textu vysvětloval.

Didaché je text výchovného charakteru, snaží se moralizovat a obsahuje jednoduché, konkrétní rady, jak správně pokřesťansku žít – tomu ještě nahrává duforma, v níž je text psán. Čtenáři je jasně předloženo, jaké chování je dobré, a jakému se má vyhnout. A je jasně řečeno, že kdo těchto rad neuposlechne, nedočká se ničeho dobrého, neboť následuje „cestu smrti“.

Ať už jsou čtenáři kladeny na srdce hodnoty jako odpuštění, trpělivost, upřímnost, poctivost, soucit a láska k bližnímu (včetně podpory chudobných – almužna), na druhé straně je tu jasné varování: buď se bude křesťan chovat dle zmiňovaných pravidel, nebo je hříšník. Ostatně, co obnáší chovat se hříšně, to text také obsahuje. Čtenář se dokonce dozvídá, z jakých póz (se kterými lze ještě snadno bojovat a bránit se jim) plyne jaký hřích.

Poměrně velký prostor je věnován varováním před modloslužebnictvím a lžiproroky: rané křesťanství se vůči pohanským (a neupřímným, stereotypním židovským) zvyklostem značně vymezovalo (jak víme již z evangelií). Základem každého křesťana je čistota srdce a upřímná otevřenost až bezmezná důvěra ve správnou víru. Pokud přijde člověk do kontaktu s někým, kdo se prohlašuje za proroka, měl by být schopen ho správně odhadnout – říká li lži, nechť ho nepřijme, ba vyhodí ho, ale je-li to prorok křesťanství, měl by mu věřící projevit úctu a postarat se o něj jak dlouho bude potřeba. Lžiprorok se, píše se v Didaché, pozná tak, že se chová jinak, než hlásá, že nežije podle křesťanských zásad.

V textu se často objevuje oslovení „dítě mé“, kterým se autor textu (resp. církevní autorita a Bůh) odkazuje na důvěrný vztah v křesťanské komunitě. Křesťanský Bůh je často chápán jako starostlivý otec, navíc sám Ježíš prohlásil za své bratry všechny své souvěrce. Oslovení „mé dítě“, resp. „mé děti“ slouží také jako stylistický trik, jak přilákat čtenářovu pozornost a vtáhnout ho mezi řádky kázání.

Nechybí ani klasické strašení, kterak bude hříšník v soudný den oddělen od křesťana a jak bude po zásluze potrestán. Zdůrazněna je také důležitost díkůvzdání za dobrý svět, který Bůh stvořil.

Tento text není součástí Bible. Přesto ale ve stručnosti shrnuje vše podstatné – a to ve srozumitelné a konkrétní variantě. Mluví-li člověk nezasvěceně o křesťanství, dotýká se přímo obsahu tohoto spisu.

Didaché ale vynechává mystiku a Ježíšův příběh – a to snad může být důvod, proč tento spis nebyl zařazen do kánonu.

Konspekt VII: Augustinus Aurelius - Vyznání (kapitoly VII a VIII)

Svatý Augustin (354 – 430) je křesťanský teolog (tzv. církevní otec) a biskup města Hippo Regius, kde zemřel při obléhání Vandaly.

Narodil se křesťanské matce, svaté Monice (patronce trpělivých matek, podle toho, jak dlouho čekala, než se její syn stane křesťanem), a pohanskému otci – římskému občanovi, mládí prožil poněkud nespoutaně a co je horší, koketoval s neoplatonismem i manicheismem. V roce 387 se definitivně přiklonil k tradičnímu křesťanskému proudu a v roce 395 se stal biskupem severoafrického města Hippo Regius.

Augustin je autorem mnoha knih i komentářů ke kanonickým spisům. Prozaické dílo Vyznání bylo napsáno latinsky mezi lety 397 - 398 a dělí se na kapitoly a hlavy. V textu se odráží autorovo vysoké vzdělání a všeobecný rozhled. Je považován za významného myslitele a teologa.

V této kapitole se Augustin upřímně vyznává ze své dřívější bezbožnosti a popisuje trnitou cestu, kterou v sobě hledal správného křesťana. V mládí studoval mnohé filosofické spisy, což považuje za chybu: tyto texty jsou skutečně zajímavé až tehdy, čte-li je člověk s křesťanskou perspektivou. Tyto pavědy (a s nimi i pseudovíry) jsou pouhá iluze ve srovnání s nekonečnou a všeprostupující autoritou křesťanského Boha.

Augustin přiznává, že dlouho pochyboval: křesťanský Bůh je neuchopitelná, abstraktní entita, s níž se dlouho nedokázal spojit – v době vzniku Confessiones již tento stav překonal a k Bohu si vytvořil uctivý, přesto přátelský vztah: v díle mu tyká a svá slova směřuje přímo k němu.

Stejně složitě hledal odpověď na otázku, odkud se bere zlo, je-li tento svět stejně dobrý, jako je Stvořitel. S tím se ještě lépe vypořádává v díle O svobodném rozhodování, zde pouze konstatuje, že komu se stávající řád nelíbí, je „na duchu nezdravý“. Augustin inklinuje ke kristovskému přístupu, často odkazuje na Pavla.

Tato kapitola se věnuje obrácení nejen Augustina, ale i jeho známých a učitelů Viktorína, Pontiana a Simpliciana. Životní příběhy těchto mužů sloužily Augustinovi jako zdroj inspirace a dodávaly mu odvahu během jeho dlouhého hledání. Význam tohoto je formulován v tvrzení, že hříšník, bezvěrec a modloslužebník je větší výzva pro učitele a kazatele než člověk veskrze bohabojný.

O platonismu se tu píše, že je to snesitelnější verze pohanství, ba téměř že ideje platonismu jsou totožné s křesťanstvím: logos jako Bůh.

Augustin zde popisuje hřích jako stereotyp vzniklý počáteční špatnou volbou – je těžké ho překonat, ale o to je to záslužnější. Pokřtěný Augustin sám sebe jako nevěřícího popisuje slovy „ohyzdný, převrácený, pokálený, poskvrněný a vředů plný“. Toto doplňuje tvrzením, že zdravá duše je dobrá a hřích je nemoc, kterou ovšem lze vyléčit. A svatý Augustin se vyléčit dokázal.

Z pohledu dnešního čtenáře je tento spis rozvleklý a zdlouhavý, příliš procítěný a málo „akční“…

Domnívám se, že Augustin má vedle svatého Pavla v katolickém kultu výrazné postavení proto, že představuje model obráceného hříšníka – tedy „nejtučnější ovci“ ve stádu církve.

Konspekt VI: Augustinus Aurelius - O svobodném rozhodování

Tento spis je dalším dílem významného raně křesťanského teologa sv. Augustina. Je psán latinky a vznikl nejspíš ve 4. století. Jde o teologický text, jehož cílem je přesvědčit čtenáře o správnosti, oprávněnosti a jednoznačnosti křesťanské víry.

Dílo je psáno formou dialogu mezi samotným Augustinem a jeho žákem Eudiem. Eudius klade více či méně sofistikované otázky, na které Augustin odpovídá: a není překvapením, že vždy nalezne „správnou“ odpověď. Ačkoli se zdá, že je někdy Augustin zahnán do kouta, vždy slovní přestřelku vyhraje a svého žáka poučí. Text místy sklouzává k monologu a postava Eudia se ztrácí.

Spis se dělí na kapitoly, které jsou sice samostatné celky oddělené počátkem a koncem rozhovoru, tematicky se ale prolínají.

Augustin hned v první kapitole uvádí, že Bůh je entita absolutně dobrá a vše, co z něj vychází, je proto dobré. Přiblížit se mu lze zbožností a důvěrou, což jsou aspekty, které by se neměly vytratit ani v procesu učení se.

Učení je důležitý proces poznávání, který je sám o sobě dobrý. Někdy je s ním ale potíž: může se stát chyba a člověk se naučí špatnosti, o které zprvu nestál. To už není chyba Boha, ten se pouze postará o spravedlivé potrestání hříšníka, jemuž ale může být, bude-li se dostatečně kát, odpuštěno. Hřích je zde definován způsobem, kterým mimo jiné připomíná protiprávní akt (cizoložství, krádež). Potěšení z takového hříchu je jen dočasné, proti tomu Augustin staví slast trvalého dobra, kterého lze dosáhnout pouze čistotou ducha a zbožností.

Augustin dále tvrdí, že člověk sice dostal dar svobodné vůle, zároveň je tu ale silně vyznačena cesta, kterou se má ubírat a ti, kteří si vyberou jinou cestu, budou potrestáni. Tak závažné téma řeší Augustin dogmatem: člověk je sice svobodný, přesto jen jedna cesta je správná – a zklamat v něčem tak jasném je ještě horší než zbloudit při cestě neznámem.

Existence dobra je závislá na existenci Boha, který je jediný, dokonalý a neměnný. Nestálé věci se můžou stát trvalými, slouží-li Bohu. Řád (a čísla – paralela s helénistickou tradicí) je dalším důkazem Boží existence.

Za pozitivní jev považuje Augustin touhu k životu, skrze niž se člověk pokouší najít trvalé hodnoty (a ty svou podstatou vyplývají z Boha). Sebevražda je chápána jako neuspokojená touha po klidu čili existenci, jde tedy o pervertovanou touhu být.

Augustin tvrdí, že má smysl křtít malé děti, které v v jeho době často umíraly. Přestože se dítě ještě nepřiklonilo k dobru či zlu, zbožnost aktu křtění i víra zúčastněných mohou dítě spasit. A pokud skutečně zemře, je to lekce pro jeho rodiče.

Augustin v tomto textu obhajuje církevní dogmata, jiná i sám vytváří. Forma dialogu je velmi účinná: čtenáře, který se s nechápavým Eudiem snadno může ztotožnit, přivádí k hlubšímu zamyšlení.

Text je nicméně rozvleklý: odhadne-li čtenář na začátku kapitoly, o čem bude Augustin kázat, hrozí, že se bude po zbytek oddílu nudit. Augustin totiž „překvapivě“ dospívá ke všem závěrům, jichž chtěl dosáhnout – a využívá k tomu veškerý svůj řečnický i charismatický potenciál.

Charakter textu je silně apelativní až manipulativní: nechá-li se čtenář unášet na vlně Augustinova umění, dříve či později zapomene, proč s ním vlastně zpočátku nesouhlasil; což ostatně byl Augustinův záměr – a z tohoto hlediska je jeho dílo mistrovským kusem.

Konspekt V: Tomášovo evangelium (apokryf)

Tomášovo evangelium není evangelium v pravém slova smyslu, a to proto, že to není syžetový text, ale soubor 114 tezí, které byly zapsány na základě ústní tradice, a autorství bylo přisouzeno Tomášovi: pravděpodobně proto, aby byla posílena autorita tohoto spisu a apoštolů vůbec.

Spis byl nalezen v 2. polovině 20. století v Egyptě jako koptský rukopis, jde ale o přepis z poloviny 4. století: původní text vznikl nejspíš mezi lety 110 – 120 n.l. v Sýrii (kde byl silný Tomášův kult, neboť ten tu působil jako misionář) a byl obecně velmi oblíbený, ač nejvíce se k němu vztahovali gnostikové. Toto evangelium není kanonizováno.

Existence tohoto textu se předpokládala, podobně jako se věří v existenci pramene Q. Tomášovo evangelium se až z jedné třetiny obsahově překrývá s Matoušovým a Lukášovým evangeliem (kterým sloužil jako zdroj Q), byť z Tomáše vychází v první řadě Markovo evangelium. Tomášovo evangelium je svým charakterem spíše osnova k vyprávění, které naplnil právě Marek.

„Logia“ je označená krátkých vět, obratů či glos, které přístupně a jednoduše shrnují poselství velkého sdělení, v tomto případě Ježíšova učení. Logia z Tomášova evangelia nejspíš dlouho mezi lidem ústně kolovala, než se našel někdo, kdo by je sepsal – to naznačuje úvodní věta evangelia. Podle tradice je v tomto spise logií 114, byť některé výroky by se daly rozdělit na dva a jiné zase spojit (např. logion 61).

Ustálené znění logií vzniklo teprve jejich zápisem, do té doby tedy byla logia přístupna nejrůznějším vlivům, od invence vypravěče po helénistickou kulturu, jmenovitě platonismus. Nicméně ani po sepsání nezůstalo znění evangelia stejné: při přepisech či překladech (např. z řečtiny) bylo znění a význam logií o něco posunut.

Badatelé proto dělí logia do několika skupin dle jejich původnosti (nemluvě o tom, že jsou s to odkrýt různé vrstvy textu, které vznikly právě při opisech a překladech); nejvýraznější jsou dvě skupiny, a sice výroky založené na tradiční hebrejské kultuře, a tedy nejautentičtější logia (např. 25, 32-36, 57, 63 aj.) a výroky ovlivněné právě platonismem (např. 7, 22, 60, 80 97 aj.). Každé z logií by mělo začínat spojením „Ježíš řekl“, ale u většiny výroků si tuto formuli musíme domyslet.Jak naznačuje úvodní formulace, tyto výroky byly součástí tajného učení (poselství) Ježíše: autor textu je ale svou prací zpřístupňuje, zároveň tak trochu očekává, že ne každý jim bude rozumět. Přitom však říká, že kdo správně pochopí sdělení, může natolik splynout s Bohem, že ztratí kontakt se smrtí.

Celý text akcentuje niternost víry a říká, že jakýkoliv švindl bude odhalen a potrestán (např. logion 5, 6, 14 aj.). Také je tu zdůrazněno, že opravdu oddaným Bohu se může stát pouze ten, kdo odvrhne vše materiální, včetně vlastní rodiny (logion 55). Rouhání, pokrytectví, neupřímnost a sobectví nemají v srdci opravdového člověka místo.

Častým motivem je hledání – pravdy, Boha, věčnosti. Ježíš zde naznačuje, že zná odpovědi na většinu lidstvem pokládaných hádanek, a pokud neví on, ví Bůh, jediný a nekonečný (logion 30, 49) – polyteismus je odvrhnut jako nedokonalý.

Tomášovo evangelium je pozoruhodný text se sdělením, kterému laik porozumí jen stěží: přesto i pro něj nese dílo zajímavé myšlenky, nad kterými stojí za to se pozastavit a popřemýšlet.

Konspekt IV: List Korinstkým

List Korintským vznikl v 50. letech 1. století po Kristu, autorem je apoštol Pavel. Jazykem je řečtina, dopis splňuje tehdejší požadavky kladené na korespondenci (úvod a závěr).

Pavel přišel do Korintu nejspíš mezi lety 51/52 a zůstal zde asi 18 měsíců. Tento dopis věnoval křesťanům, které v Korintu obrátil - reaguje na zvěsti, které k němu pronikly, o životě tamní komunity. Značný prostor věnuje objasňování křesťanské teologie, která se po jeho odchodu smísila s místními zvyklostmi.

Před samotným výkladem dopisu je třeba krátce přiblížit Pavlovu osobnost:

Pavel se narodil do židovské rodiny, jeho otec byl římský občan, což Pavlovi zachránilo život v době, kdy byl pro svou víru vězněn. Ještě jako Saul byl nepřítelem křesťanů a loajální žid - viděl ukamenování jáhna Štěpána a pomáhal jeho vrahům. Při cestě do Damašku, kde měl potírat nové náboženství, k němu promluvil Ježíš - Pavel spadl z koně a na několik dní oslepl. Poté jej vyhledal Ježíšem vybraný křesťan a vysvětlil mu Ježíšovo poselství – v tu chvíli se zrodil apoštol Pavel. Ten zasvětil zbytek svého života christianizaci především pohanských krajin a stal se tak jedním z nejvýznamnějších apoštolů. Za císaře Nerona byl pro svou víru sťat.

Obsahově se dopis dotýká mnoha témat: v zásadě jde o vysvětlení křesťanské teologie a objasnění některých nejasností.

V závěru dopisu se Pavel dotýká smyslu celého svého konání: je bezpodmínečně nutné věřit ve vzkříšení Krista – protože přestaneme-li věřit, vytratí se jakýkoliv smysl. Pavlova apoštolská kariéra se zakládá na nepochybující víře v to, že se vše odehrálo tak, jak se odehrálo. Pavel se tu ale nepřímo vyznává ze strachu, že kdyby pochyboval, jeho víra by neobstála.

Svého času Pavel vystupoval agresivně proti křesťanům: jistá míra agrese byla nejspíš jeho povahovým rysem. List Korintským byl psán ve značném rozrušení, o to viditelnější je nekompromisnost, s jakou v něm Pavel vystupuje. Profiluje se jako neústupný kazatel odmítající veškeré jiné hodnoty než ty, kterým sám věří. Cítí odpor k nekřesťanské obci; žárlí na to, co odvádí jeho lid od pravé víry. Zdůrazňuje sice hodnoty, jako jsou víra, naděje a láska, ale v kontextu celého dopisu je to spíše hrozba než čistota a odpuštění. Ženu považuje za stvoření absolutně podřízené muži. Místo aby zachránil smilníky, odmítá s nimi vést dialog. Chybí mu smysl pro humor – ani v tomto, ani v Listu Římanům nenajdeme náznak smíchu.

Přestože se v tomto listě objevuje jeden z nejdojemnějších popisů nesobecké lásky, jaký se kdy vůbec v literatuře objevil, nálada dopisu je celkově spíše hrozivá, což je více způsobeno Pavlovým rozčilením než hrůzou samotného křesťanství.

Konspekt III: List Římanům

Tento dopis sepsal apoštol Pavel v 50. letech 1. století n. l., nejspíš během svého působení v Korintu. List je věnován Římanům – tedy obyvatelům města Řím, z nichž už se někteří vydali cestou křesťanství. Pavla tehdy lákala možnost pokřtít celé toto pohanské město: v dopise přiznává, že dosud mu toto potěšení bylo z nejasných důvodů odepřeno, hned ale zdůrazňuje, že se do Říma brzy na misii vypraví.

Strukturou dopis splňuje dobové požadavky na vysoký styl korespondence, původním jazykem je řečtina, kterou Pavel zjevně skvěle ovládal.

List Římanům je nejspíš základem křesťanské teologie: Pavel byl velmi výkonný apoštol, jeho práce se stala základem christianizace Evropy. Tento text je detailní a komplexní souhrn jeho interpretace Ježíšova učení.

Obsah dopisu je konzistentní výklad křesťanské věrouky, resp. Pvalova interpretace Ježíšova učení. Jde o rady, jak se chovat v duchovní sféře, ale také o návod, jak přistupovat k pozemskému životu, nabízí hierarchii hodnot a odmítá chování, které je s ní v nesouladu.

Účelem dopisu bylo znovu vysvětlit podstatu křesťanské víry již pokřtěním Římanům. Tento účel značně koresponduje s formou listu a vůbec duchem, který v dopise převládá.

Celkové vyznění je korektní. Pavel tu zdůrazňuje klasické hodnoty (skromnost a pokora), ale všímá si i důslednosti, s jakou by tyto hodnoty měly být aplikovány do běžného života. Je zakázáno škodit bližním, je zakázáno činit, co jim není příjemné, a je naprosto vyloučeno pokoušet je a svádět ze správné cesty. Sobectví, přízemnost a msta tu nemají místo. Zajímavě je vyřešena i úcta před vládnoucími institucemi: i ty jsou koneckonců dílem Božím, proto bychom jim neměli odporovat.

Téma, kterému Pavla "pálilo", je hierarchie věřících: nejníže si stojí pohan, nad ním stojí nevěřící žid, ten má ale nižší cenu než pokřtěný kdysi pohan a nejcennější je obrácený žid. Tím Pavel trochu shazuje svou vlastní práci, která měla těžiště především v christianizaci pohanů.

Pavel v tomto listě vysvětluje a interpretuje židovskou tradici obřízky a význam Abrahamova učení vůbec. Také srovnává Adama s Ježíšem: za hřích jsme všichni potrestáni přítomností smrti; s hříchem ale přichází i milost - Ježíš, který svou vnitřní čistotou smrt/hřích přemáhá. Kdo přijme Ježíše, získá i milost, která se jemu dostala.

Překvapivě předmětný přístup se objevuje na vztahu mezi Bohem a Ježíšem. Bůh měl syna a toho syna dal lidem. Bůh-otec trpěl při pohledu na své týrané a nepochopené dítě, ale nezasáhl a nechal ho potupně zemřít. Pak ho oživil, aby skrze jeho smrt ukázal vlastní sílu. A já se ptám: měl právo podřídit kohokoli, tím spíše syna, svému sobeckému záměru?

Kuriozitkou na závěr je Pavlovo vysvětlení homosexuality, která vzniká nedostatkem správné víry - je to jakýsi koníček, kterému se muži oddávají, nemají-li nic lepšího na práci.

Cílem textu je přesvědčit: a dílo skutečně přesvědčivé je. Pavlovy vyjadřovací schopnosti jsou na vysoké úrovni, pro správné pochopení užívá množství přirovnání a vše řádně vysvětluje.

List Římanům se čte příjemně. Ale čtenář by neměl zapomínat na fakt, že jde o dílo jednoho člověka - je to výklad výklad učení Ježíše, nikoliv Ježíšovo učení.

Konspekt II: Skutky apoštolů

Skutky apoštolů, součást Nového zákona, vypráví o práci jáhnů (jakýchsi kněží) a několika výraznějších apoštolů po nanebevzetí Ježíše Krista, jejich učitele.

Dílo je věnováno muži jménem Teofil, za autora byl určen Lukáš - to ale nezle z textu samého poznat, autor o sobě mlčí, snad jen msty je erforma nahrazena podmětem "my". Jazyková stránka textu (původně řeckého) se podobá Lukášově evangeliu; Skutky jsou však staršího data - vznikly mezi lety 70 - 90 n. l.

Skutky apoštolů bezprostředně navazují na evangelia. Na apoštoly sestoupí Duch svatý a dá jim podobnou moc, jakou byl obdařen Ježíš. Mnoha jazyky učeně promlouvají o víře a konají zázraky – to jim má napomoci šířit Ježíšovo učení. Tento dar, jejich odvaha a názory je často přivedly do nebezpečných situací: mnozí z nich už seděli v okovech, když tu se náhle zjevil anděl Páně a vysvobodil je.

Text se obsahově dělí na dvě části: první se věnuje osudům apoštolů Jana, Petra a Filipa. V druhé, delší části se popisuje obrácení a práce apoštola Pavla, jediného z Dvanácti, který se s Ježíšem za jeho života nikdy nepotkal.Pavel je velmi pozoruhodná postava (viz konspekt k Dopisu Korintským). Pavel byl snad nejhorlivější apoštol, asi proto, že se snažil celoživotně odčinit své křivdy, když pronásledoval křesťany. Jako římský občan měl snadnější postavení – jeho příběh sepsaný ve Skutcích končí v Římě, kam se dostal jako vězeň, obžalovaný ze své víry a vyvolávání nepokojů…

Celé Skutky jsou prodchnuty jemnými výhrůžkami těm, kteří odmítli následovat apoštoly. Velkým tématem tohoto spisu je vymezování se křesťanů vůči židům a naopak. Text je místy až nenávistný, častěji však úmyslně konfliktní.

Nadužívání moci konat zázraky u apoštolů je přinejmenším provokativní. Snad se chtěli přiblížit chápání tehdejšího člověka, který nebyl s to přijmout víru v jakoukoli transcendentní autoritu jinak než skrze nevysvětlitelný úkaz, zároveň ale Pavel během svého pobytu v Athénách pouze kázal a rozmlouval s filosofy - přizpůsoboval své jednání tomu, koho e zrovna snažil obrátit. Využíváním těchto "laciných triků" se ale apoštolové přiblížili pohanům-modloslužebníkům. O čistotě ducha, poctivosti, mravnosti a upřímnosti, což jsou základní křesťanské hodnoty (alespoň dle dnešního výkladu) se text zmiňuje jen málokdy.

Za pozornost jistě stojí i sen apoštola Petra: zdálo se mu o jídle, kterého se nemohl dotknout - nebylo košer. petr se je proto zdráhal přijmout, ale napomenul ho hlas Ježíše a Petr se mu podvolil. To považuji za moment odklonu od tradice košer. K tomu připočítejme, že akt obřízky (coby gesta přijetí do obce věřících) byl nahrazen křestem. Obojí pomohlo ve svém důsledku šířit křesťanství i mimo židovskou obec - a tím se křesťanství proměnilo z židovské hereze na samostatné náboženství.

Toto dílo popisuje historii prvního šíření křesťanství – v tomto ohledu je velmi zásadní, je-li ovšem historicky podložené. Úskalím je totiž cíl, se kterým bylo psáno: cílem bylo rozšířit řady křesťanů, a to, vyjma fyzického násilí, takřka jakkoli. Je až neuvěřitelné, jak jednoznačně a kladně jsou v textu vykresleni apoštolové na úkor svých protivníků. To ukazuje na tendenčnost a účelovost celého spisu, a tedy i na jeho nehodnověrnost.

Konspekt I: Evangelium podle Lukáše

Evangelium je obecně text popisující „dobrou zprávu“ – narození, život, kariéru, utrpení, smrt a především vzkříšení Ježíše Krista, muže mnohými považovaného za spasitele. Evangelií je několik; tzv. synoptická evangelia jsou právě tři – Lukášovo, Matoušovo a Markovo. Jsou to části Nového zákona, a tedy základní knihy křesťanství.

Datum vzniku tohoto textu je obtížné určit. Také autorství je pochybné. Přijmeme-li tvrzení, že autorem je skutečně apoštol Lukáš, mohl text vzniknout v 70. letech 1. stol. n. l. na území Římské říše, nejspíše ve Středomoří.

Kniha začíná dedikací Lukášovu příteli Teofilovi ve stylu, jaký se používal v latinské literatuře. To je v evangelijních textech jev zvláštní a vypovídá o „lepším“ vzdělání autora.

Text byl psán řecky, v českém překladu vykazuje archaické znaky a syntax. Z charakteru celého textu lze pochopit, že nejde o teologické kázání, spíše o vyprávění.

Poněvadž Lukášovo evangelium patří mezi synoptická, nelze než je porovnat - a zvláště srovnání mezi Lukášem a Matoušem je velmi zajímavé.

Lukášovo evangelium (a obzvláště ve srovnání s Matoušovým) klade největší důraz ani ne tak na Ježíšovy zázračné schopnosti či jeho úděl coby spasitele, ale spíše na lidský rozměr jeho učení: na toleranci, odpuštění, lásku k bližnímu, ztrátu předsudků, skromnost a mravní čistotu vůbec.

Jediné Lukášovo evangelium nejprve vypráví o narození Jana Křtitele – dozvídáme se, že je s Ježíšem spjat nejen duchovně (Jan je ten, kdo má připravit lid na příchod Ježíše), ale i příbuzensky. Novinkou je i příběh o tom, jak dvanáctiletý Ježíš při návštěvě Jeruzaléma zůstane několik dní v chrámu a místní mudrci se obdivují jeho názorům a postřehům.

Zajímavý rozdíl mezi Matoušem a Lukášem lze najít v části vyprávějící o narození Ježíše. Zatímco podle Matouše se dítěti přicházejí poklonit tři mudrci a na novorozeně žárlí sám mocný Herodes, podle Lukáše přijdou Ježíška navštívit pastýři, o Herodovi v téhle chvíli nepadne ani zmínka.

Příběh pokračuje standardně dál: poté, co je Ježíš pokřtěn, začíná kázat. Svými slovními útoky na farizeje a pokrytectví vůbec, akcentem na mravní čistotu a stavěním se do pozice garanta skutečných hodnot si pochopitelně vytvoří mnoho nepřátel. Jak známo, skončí ukřižován mezi dvěma lotry, je sejmut z kříže, položen do hrobu a po třech dnech jeho tělo zmizí; zároveň se Ježíš náhle objeví živý a zdravý, se svými jedenácti učedníky stráví nějaký čas a poté je vzat na nebesa.

Přestože tradice klade největší důraz Ježíšova života na jeho ukřižování, pašijové části se Lukáš dotýká spíše letmo. Nezapomíná na ni, ale líčí ji střídmě, mnohé detaily opomíjí, postavy Kaifáše a Annáše vynechává úplně. Tím opět opouští teologický rozměr svého díla a klade tím větší důraz na Ježíšovo učení, nikoli na jeho moc.

Podobenství, která Ježíš používá, řadí Lukáš trochu jinak než Matouš (snad chronologičtěji), zároveň některá vynechává a jiná používá – a celkové vyznění je tak jiné.

Čím byl a je Ježíšův odkaz zajímavý, je jeho lidský rozměr. Zázraky, které konal, jsou jistě pozoruhodné, ale nejspíš i nadsazené: více mne fascinuje jeho důraz na pokoru, tradici a čistotu. Lukášovo evangelium podle mne právě tyto jeho stránky zdůrazňuje. Text vynechává zbytečné detaily, ale nikoli na úkor sdělení. Podobenstvím je dáván v Lukášově evangeliu maximální prostor, ty ale jen zřídka akcentují náboženské tradice, spíše se snaží nalézt cestu k pozapomenuté morálce. Shledávám Lukášovo evangelium v tomto směru za obzvláště přínosné.

Křesťanství

Tak trochu tápu, o čem bych vám, mí veletrpěliví čtenáři, měla psát. Po dlouhém, téměř půlročním, přemýšlení mě napadlo, že bych se s vámi mohla - alespoň ze začátku, než mě napadne něco lepšího - podělit o své konspekty (souhrny), které jsem psala do kurzu Křesťanství na FF MU.

Tak tedy - religionistice ZDAR!