Udělala jsem si výlet. To by se občas mělo, doktoři to doporučují. Udělala jsem si ho sama, protože se mnou nikdo nechtěl jít. Ti, kdo by se mnou byli bývali šli, nebývají obvykle na víkendy v Brně, a ti ostatní jsou, ehm, moc normální na takový zážitek, jako je sborové Haleluja.
Triumfální centrum víry se řadí mezi nová náboženská hnutí, která jsou registrovaná v ČR. Není to sekta (protože nic takového, jako je sekta, neexistuje – zvykněte si na to) a není to ani církev (čili nedostává příspěvky od státu a její kazatelé nechodí utěšovat vězně). A nejsou to ani pošuci.
TCV vyrůstá z tradice pentekostálních církví, což je zastřešující pojem pro hnutí, která se hlásí ke zkušenosti apoštolů podle Skutků (Sk 2,4). Čili mají zájem na jakémsi vytržení, které popisují jako sestoupení Ducha svatého. V tradici Triumfálního centra víry to vypadá tak, že se dotyčný (dotčený) sklátí k zemi, mluví cizími jazyky a zažívá pocit neuvěřitelného štěstí a souladu s Bohem. TCV se také hlásí k léčitelským praktikám skrze Ducha svatého či k snadnému vyléčení dalších neduhů.
Jo, zní to nezvykle.
Ale vážně, není to tak strašné, jak si myslela třebas moje maminka, když navrhla, že zamkne dveře, abych se na nedělní shromáždění Triumfálních nedostala.
Nemyslím si, že by tito věřící byli extrémně nebezpeční. Vlastně mi nepřipadají ani nebezpeční.
Z rozhovoru, který jsem zapředla před začátkem kázání se dvěma mladíky, vyplynulo, že ačkoliv do Centra docházejí již docela dlouho, nikdo na ně „sektářsky“ netlačí, ve víře i v ritu jsou svobodní a ze všeho nejvíc se jim na TCV líbí pohodová atmosféra a blízkost lidí, kteří stejně jako oni věří v Krista.
Jejich hlavní argument, že „všichni jsou tu v pohodě a nikdo na nás netlačí“ vskutku může být lákavým pro členství v jakékoliv skupině. Ostatně, neochota mladých k něčemu se skutečně zavázat a chuť „jen tak být“ (které podléhám i já, popel na hlavu) v kombinaci s duchovností, která je svým způsobem nová a netradiční a zároveň ukotvená (nový způsob vyznávání křesťanství) je cool. Člověk je rebel (protože česká společnost je přece „nevěřící“), ale taky ctí tradice, což je velké plus.
Dalším provokativním rysem příslušníků Triumfálního centra víry je fakt, že věřící vypadají „vysmátě“. Až moc. Jsou moc „sjetí“, moc „free“, tudíž moc „nenormální“. Jak to dělají?
Všechny negace totiž přenechají Boží podstatu. Delegují své starosti na vyšší, nadpřirozenou autoritu a ponechají si jen pozitivní emoce. Jsou proto šťastní, protože jim nic nebrání být šťastnými. Všechno se vyřeší samo, s pomocí Ježíše, Boha, Ducha svatého a pastora Kozohorského (zakladatel TCV).
Je to… trochu nepřirozené, přiznávám. Člověk bez starostí, člověk bez obav, člověk jenom šťastný a vysmátý je v něčem dráždivá představa, která se úplně neslučuje s tím, jak já osobně chápu úlohu utrpení v lidském životě coby příležitosti naučit se něco, nahlédnout lépe sebe sama a stát se hlubším.
Odsouvání starostí ovšem praktikujeme všichni. Ta samozvaná většina, která se ráda chápe jako „normální“, odsouvá přemýšlení a snad i osobní frustrace sledováním televize. Prvoplánové problémy, které seriálové postavy řeší, poskytují únik od skutečných starostí. Sledování večerních zpráv s pocitem „je to špatný, ale já proti tomu nic neudělám, protože nemám jak“ je stejné vzdávání se zodpovědnosti jako prohlašování, že „Ježíš mě miluje a proto bude všechno v pohodě“. Jenže – ten druhý způsob trávení času je běžnější než hlasité Haleluja Ámen. Tudíž je legitimní. A jak ví všichni šneci, většina se nemýlí.
