čtvrtek 8. prosince 2011

Dvě hodiny v Triumfálním centru víry a úniky obecně

Udělala jsem si výlet. To by se občas mělo, doktoři to doporučují. Udělala jsem si ho sama, protože se mnou nikdo nechtěl jít. Ti, kdo by se mnou byli bývali šli, nebývají obvykle na víkendy v Brně, a ti ostatní jsou, ehm, moc normální na takový zážitek, jako je sborové Haleluja.

Triumfální centrum víry se řadí mezi nová náboženská hnutí, která jsou registrovaná v ČR. Není to sekta (protože nic takového, jako je sekta, neexistuje – zvykněte si na to) a není to ani církev (čili nedostává příspěvky od státu a její kazatelé nechodí utěšovat vězně). A nejsou to ani pošuci.

TCV vyrůstá z tradice pentekostálních církví, což je zastřešující pojem pro hnutí, která se hlásí ke zkušenosti apoštolů podle Skutků (Sk 2,4). Čili mají zájem na jakémsi vytržení, které popisují jako sestoupení Ducha svatého. V tradici Triumfálního centra víry to vypadá tak, že se dotyčný (dotčený) sklátí k zemi, mluví cizími jazyky a zažívá pocit neuvěřitelného štěstí a souladu s Bohem. TCV se také hlásí k léčitelským praktikám skrze Ducha svatého či k snadnému vyléčení dalších neduhů.

Jo, zní to nezvykle.

Ale vážně, není to tak strašné, jak si myslela třebas moje maminka, když navrhla, že zamkne dveře, abych se na nedělní shromáždění Triumfálních nedostala.

Nemyslím si, že by tito věřící byli extrémně nebezpeční. Vlastně mi nepřipadají ani nebezpeční.

Z rozhovoru, který jsem zapředla před začátkem kázání se dvěma mladíky, vyplynulo, že ačkoliv do Centra docházejí již docela dlouho, nikdo na ně „sektářsky“ netlačí, ve víře i v ritu jsou svobodní a ze všeho nejvíc se jim na TCV líbí pohodová atmosféra a blízkost lidí, kteří stejně jako oni věří v Krista.

Jejich hlavní argument, že „všichni jsou tu v pohodě a nikdo na nás netlačí“ vskutku může být lákavým pro členství v jakékoliv skupině. Ostatně, neochota mladých k něčemu se skutečně zavázat a chuť „jen tak být“ (které podléhám i já, popel na hlavu) v kombinaci s duchovností, která je svým způsobem nová a netradiční a zároveň ukotvená (nový způsob vyznávání křesťanství) je cool. Člověk je rebel (protože česká společnost je přece „nevěřící“), ale taky ctí tradice, což je velké plus.

Dalším provokativním rysem příslušníků Triumfálního centra víry je fakt, že věřící vypadají „vysmátě“. Až moc. Jsou moc „sjetí“, moc „free“, tudíž moc „nenormální“. Jak to dělají?

Všechny negace totiž přenechají Boží podstatu. Delegují své starosti na vyšší, nadpřirozenou autoritu a ponechají si jen pozitivní emoce. Jsou proto šťastní, protože jim nic nebrání být šťastnými. Všechno se vyřeší samo, s pomocí Ježíše, Boha, Ducha svatého a pastora Kozohorského (zakladatel TCV).

Je to… trochu nepřirozené, přiznávám. Člověk bez starostí, člověk bez obav, člověk jenom šťastný a vysmátý je v něčem dráždivá představa, která se úplně neslučuje s tím, jak já osobně chápu úlohu utrpení v lidském životě coby příležitosti naučit se něco, nahlédnout lépe sebe sama a stát se hlubším.

Odsouvání starostí ovšem praktikujeme všichni. Ta samozvaná většina, která se ráda chápe jako „normální“, odsouvá přemýšlení a snad i osobní frustrace sledováním televize. Prvoplánové problémy, které seriálové postavy řeší, poskytují únik od skutečných starostí. Sledování večerních zpráv s pocitem „je to špatný, ale já proti tomu nic neudělám, protože nemám jak“ je stejné vzdávání se zodpovědnosti jako prohlašování, že „Ježíš mě miluje a proto bude všechno v pohodě“. Jenže – ten druhý způsob trávení času je běžnější než hlasité Haleluja Ámen. Tudíž je legitimní. A jak ví všichni šneci, většina se nemýlí.

neděle 4. prosince 2011

Pius IX: Syllabus omylů

Syllabus omylů vyšel latinsky roku 1864 v souvislosti s encyklikou Quantum cura. Tato encyklika reagovala na nešvary své doby, ovšem popisovala je spíše obecně – až v Syllabu byly tyto problémy jasně pojmenovány.

Texty Syllabus i Quantum cura byly původně (roku 1864) přijaty jako papežské nařízení, o 6 let později však byly I. vatikánským koncilem přijaty za církevní zákon a papež byl zplnomocněn encykliku i sylabus uvést do praxe.

Syllabus vznikal již od roku 1852, kdy papež Pius IX. ustanovil komisi, která měla vypracovat seznam bludů a omylů moderní doby. Tento seznam byl dokončen o 10 let později, téhož roku papež sylabus předložil biskupům k posouzení. Jistý radikální turínský časopis ovšem znění sylabu uveřejnil – a snad proto se papež rozhodl Syllabus „pouze“ uvést jako přílohu k encyklice, nikoliv jako samostatnou bulu. Syllabus byl při svém vydání doplněn listem sekretáře Antonelliho, který poukazuje na to, že všechny zmíněné body papež již několikrát použil přímo ve svých projevech.



Soustava nejohavnějších bludů naší doby

Encyklika Quantum curam tvrdí, že je třeba obnovit autoritu papežské stolice. Sylabus proto shrnuje krátce a úderně všechna témata, která v době vzniku Syllabu byla veřejností probírána a která vážně ohrožují autoritu církve. Tato témata jsou rozdělena do několika paragrafů,[1] Syllabus se celkově skládá z 80 výroků.

Syllabus se věnuje především dvěma tématům, které katolickou církev nejvíce pálily. Těmi jsou ztráta monopolu na duchovní život Evropanů v kontextu se vznikem nových myšlenkových směrů, úspěšné reformace a kolonizace; a ztráta světské moci a světského autoritářství.

První – ztráta duchovní autority – se projevila v oblastech, jakými byly např. (pro církev neúspěšný) boj s novými myšlenkovými proudy, které více preferovaly svobodu jedince; oslabení pozice církve coby morální autority a ztráta výsadního postavení ve filosofických otázkách, neboť jak trend napovídal, filosofie i sama teologie přestala být chápána jako doména katolické církve.

Prohra na mocenském poli je ovšem, alespoň podle prostoru, který je tomuto tématu v sylabu věnován, pro církev ještě bolestnější ztrátou. Regionální panovníci postupně sekularizují Evropu a nárokují si čím dál větší rozhodovací pravomoce i v oblasti náboženské. Nejenže, jak se hrozí Syllabus, chtějí budovat katolickou církev pouze jako duchovní útočiště, které nemá nárok na konvenční světsky mocenské nástroje (soud, armáda…), ale nárokují si i výsadní postavení vůči církvi. Mohli by tak zabránit působení katolické církvi na svém území, omezovat její kontakty s věřícími či papežem, konfiskovat majetek nebo podporovat vznik lokálních církví bez jakýchkoliv vazeb na katolické struktury.

Světu hrozí globální sekularizace. V takovém případě církev coby společnost s působností nadsvětskou nebude mít jiné než duchovní prostředky – a toho se církev, jak se ukázalo v Syllabu, obává.




Závěr

Syllabus je koncipován jako seznam „bludů“ – obsahuje tedy aktuální teze, o nichž se nejspíš ve společnosti svého času diskutovalo. Církevní politika a ambice byly tedy negací toho, co je v Syllabu psáno. Ovšem historie sdělení Syllabu příliš nerespektovala: ještě v 19. století řada evropských států realizovala některé sekularizační kroky a v průběhu 20. století byla odluka katolické církve od státu dokončena a její monopol na duchovní život Evropanů vzal za své zcela.




Zdroje:

Alfons Šťastný, Encyklika a syllabus „otce svatého“ Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby, Praha: vlastním nákladem 1874.

Pius IX., Syllabus of errors, in IS MU.

Rudolf Wierer, Syllabus papeže Pia IX., Brno: Právnická fakulta MU 1929.



[1] Dvě vydání Syllabu, se kterými jsem pracovala, se v tomto směru liší. Zatímco Syllabus z knihy Alfonse Šťastného (in: Alfons Šťastný, Encyklika a syllabus „otce svatého“ Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby, Praha: vlastním nákladem 1874.) uvádí deset paragrafů, Syllabus z internetového zdroje (in: Pius IX., Syllabus of errors, IS MU.) je dělen na devět částí. Celkový počet výroků (80) je stejný.

Majestas Rudolfina

Rudolfův majestát je státní dokument, který stvrzuje náboženskou svobodu v Čechách – nahrazuje tak dosavadní pravidlo Cuius regio, eius religio a navzdory konfesi vládnoucí dynastie (Hasburkové se vždy hlásili ke katolictví a vyvozovali z tohoto faktu i vztahy s Římem) umožňuje poddaným vybrat si vlastní vyznání. Tento dokument byl vydán v červenci 1609 během zemského sněmu. V Čechách převládalo již dlouho před Majestátem protestantství: šlo především o utrakvisty, v menší míře o členy Jednoty bratrské.




Majestát

První část dokumentu je věnována výčtu císařových titulů a průběhu vznikání tohoto dokumentu. Prvním impulsem pro kodifikování náboženské svobody v Čechách bylo předání České konfese (jednotného vyznání utrakvistů i Jednoty bratrské) Rudolfovu otci císaři Maxmiliánu II. v roce 1575. Císař tehdy protestantům slíbil náboženské svobody, tuto dohodu však nestačil stvrdit, a sám Rudolf, jeho následovník, až do vydání Majestátu také ne.

Proč Rudolf II. přistoupil na širokou náboženskou svobodu v Čechách, se píše v Majestátu: císař chtěl zajistit své zemi mír a prosperitu. Tyto důvody jsou sice bohulibé, nevyjadřují ovšem skutečné politické pozadí vydání Majestátu.[1] Císař tímto dokumentem zrušil a nahradil kompaktáty z roku 1567 a dal tím protestantům politické i občanské svobody. Tato privilegia ovšem platí jen pro české poddané, nevztahují se na jiné země Svaté říše římské.

V první řadě dává Majestát svobodu českým zemím, ba každému poddanému vybrat si svou konfesi a nebýt nikým a ničím, ani císařem, ani katolickou církví nucen tuto změnu opravit. Protestanti mohou také v neomezené míře stavět své vlastní kostely, školy a konat pohřby a jiné náboženské úkony. Tato tolerance má být oboustranná: katolíci ani protestanti se nemají navzájem nijak utiskovat, ale fungovat vedle sebe.

Nejvyšším správním orgánem protestantů se stává dolní konsistoř neboli konsistoř podobojí, které Majestát udělil autonomii na panovníkovi či katolických strukturách a zaručil ji jako nejvyšší orgán nekatolíků: protestanti si volí představitele konsistoře naprosto nezávisle a svobodně, byť panovník tyto defensory schvaluje. Před vydáním Majestátu neměla konsistoř větší politickou ani lidovou podporu a autoritu. Vedle konsistoře připadá protestantům také správa nad pražskou univerzitou, která od 16. století trpěla konkurencí úspěšné jezuitské koleje.

Pod tímto dokumentem, který se prohlašuje za závazný i pro další generace poddaných a českých panovníků, jsou podepsáni císař Rudolf II., nejvyšší pražský purkrabí Adam ze Šternberka a český sekretář Pavel Michna.

Klíčové pojmy: konfese, poddaní, podobojí, svoboda, tři stavy, České země.



Závěr

Ačkoliv Majestát byl svého druhu unikát v míře svobody, kterou nabízel českým poddaným a ačkoliv sám sebe prohlásil za závazný, už necelých dvacet let po svém vydání byl zrušen Obnoveným zřízením zemským, kterým císař Ferdinand II. vydobyté svobody popřel a za jedinou povolenou konfesi prohlásil římskokatolické vyznání. Ani shoda mezi českými protestanty neměla delší trvání: rozpory, které existovaly už v době vydání České konfese i Majestátu se po přijetí Zřízení staly fatálními.




Zdroje:

Jiří Just, Rudolfův majestát, Praha: Havran 2009.

Majestát Rudolfa na náboženské svobody, in IS MU 2011.

„Rudolfův majestát“, <http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tema/400--vyroci-rudolfova-majestatu-o-nabozenske-svobode-v-ceskem-kralovstvi--58907/>, [1.4.2011].



[1] Podle Jiřího Justa stál v pozadí vydání Majestátu mocenský spor s bratrem Matyášem, ve kterém Rudolf spíše ztrácel. Mimo to se o Majestát významně zasloužili příslušníci českých stavů, kteří hrozili, že by se v případě, kdyby Rudolf náboženské svobody nestvrdil, přidali na stranu jeho bratra. (Jiří Just, Rudolfův majestát, Praha: Havran 2009.)

Augsburgské vyznání

Tento text byl napsán v Augsburgu v roce 1530 na říšském sněmu, kde se měly vyřešit neshody mezi katolíky a příslušníky nového směru, kteří se odvolávali na učení Martina Luthera. Hlavním autorem tohoto vyznání je Filip Melanchton,[1] dalšími signatáři jsou kurfiřt a vojvoda saský, markrabě brandenburský, lankrabě hesenský, vojvoda saský, kníže anhaltský a města Norimberk a Reutlingen.


Vyznání

Augsburské vyznání víry se dělí do dvou hlavních částí, z nichž každá je ohraničena úvodem a závěrem. Charakter obou částí je spíše podobný, ovšem obsahově se liší: zatímco první část se věnuje shodám mezi katolictvím a nově vzniklým luteránstvím, v druhé části jsou vyjmenovány a vysvětleny body, ve kterých se luteránství odlišuje a které na katolicismu kritizuje.

Část první se skládá z 21 shod – jde tedy o pasáže kompromisní, u nichž se předpokládalo přijetí oběma stranami. Bůh je i podle luteránů trojjediný, Kristus soupodstatný a v eucharistii přítomný, hřích je dědičný, tudíž křest je nutný. Evangelium zůstává základním kamenem víry, proto procedurální odchylky nepřekáží témuž náboženskému zážitku, který pociťuje katolík i luterán.

I v této velmi konformní části lze ovšem najít jemnou kritiku současných poměrů v církvi: zpověď není s to nahradit Boží milost, jen může přinést hříšníkovi úlevu, skutečná víra převyšuje všechny okatě vykonané skutky atd. Ke svobodné vůli zaujímají luteráni tradiční augustiniánský přístup.

Druhá část Augsburského vyznání je o poznání kritičtější, už proto, že sestává z výtek vůči soudobým poměrům a navrhuje fundamentální prostotu církevních procedur. Návrat k pramenům má podle luteránů proběhnout např. opětovným zavedením přijímání pod obojí způsob i pro ne-kněze, změnou přístupu k bohoslužbě i zpovědi – nejde nadále o svátosti přinášející věřícím spásu, ale o lidský akt, který může povzbudit ve víře –, zrušením klášterů, jejichž přínos pro společnost je diskutabilní, ne-li přímo negativní, zrušením celibátu pro duchovní autority a jejich odklon od světské i přespříliš duchovní moci, který jde ruku v ruce se zrušením jejich výsadního postavení ve společnosti. Kritika biskupství je velmi silná, Augsburské vyznání reflektuje současnou moc biskupů nad celou společností a navrhuje radikální reformu tohoto stavu: církevní autority by nadále měly společnost pouze vést, ale nikoliv dirigovat či trestat, biskup se má stát spíše rádcem než autoritářem.

Toto vyznání popisuje i závaznou podstatu křesťanského života: „Lebo kresťanská dokonalosť spočívá v tom, že sa Boha z celého srdca a naozaj bojíme, súčasne zo srdca dúfame a veríme a na to sa spoliehame, že Kristovým prostredníctvom máme milostivého a milosrdného Boha; že od Boha môžeme a máme prosiť a žiadať všetko, čo potrebujeme, a dôveryplne od neho očakávať pomoc v každom trápení - každý vo svojom povolaní a stave; a že súčasne horlivo máme konať viditeľné dobré skutky a zodpovedne konať vo svojom povolaní. V tom spočíva pravá dokonalosť a pravá bohoslužba.“[2]




Závěr

Přestože jde o text, který s definitivní platností vymezil hranice mezi katolíky a luterány, je překvapivě smírný. Na katolicismu kritizuje jen procedurální zbytečnosti, obsahově se ale s katolictvím maximálně shoduje. Odkazuje se na tatáž díla (Augustin, Bible, Nicejskocařihradské vyznání), kritizuje téže heretické skupiny (montantisté, ariáni…). Augsburské vyznání se svým charakterem blíží jakékoliv jiné reformně-katolické příručce.




Zdroje

Augsburské vyznání, viz Studijní materiály, IS MU.

Franzen, August, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992.

Lane, Tony, Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů 1996.



[1] Melanchton (1455 – 1522) byl Lutherův blízký přítel. Oproti Lutherovi byl ale ovlivněn Erasmem Rotterdamským, odtud tedy plynou jisté teologické rozdíly mezi Melanchtonem a Lutherem.

[2] Augsburské vyznání víry, viz IS MU, str. 17.

Martin Luther: 95 tezí

Lutherovy teze z roku 1517 se staly fenoménem, který v Římskoněmecké říši odstartoval reformu církve. Přestože Luther sám zpočátku vystupoval jako vnitřní reformátor (tj. v rámci církve) a své teze nezamýšlel zpopularizovat, v roce 1521 byl na základě buly Exsurge Domine po předchozích roztržkách s Římem exkomunikován. Jeho příznivci se zformovali do nové církve, luteránské.

Martin Luther (1483 – 1546) byl původně augustiniánský mnich. Zprvu ho oslovil semipelagianismus, ale postupně se přiklonil spíše k učení Augustina Aurelia a Viléma z Ockhamu. Jeho reformátorské kariéře významně pomohly sympatie saského kurfiřta Fridricha Moudrého.

Dalším významným počinem Martina Luthera je překlad Bible do němčiny. Úspěch tohoto překladu, stejně jako 95 tezí, byl dán možnostmi knihtisku.


Teze

Jedním z hlavních témat Lutherových tezí je kritika nadbytečného zasahování církve do duchovních sfér, tj. do kompetencí samotného Boha. To církev činí jak zdůrazňováním hrozby očistce, o němž žádný věřící nemá bližší zprávy a vychází tak pouze z vlastní imaginace či církevního výkladu, tak prohlašováním, že světskými prostředky, tj. odpustky, lze dosáhnout Božího odpuštění, o kterém ovšem podle Luthera nerozhoduje papež.

Luther navrhuje omezit zmíněnou moc papeže hranicemi tohoto světa. Papež tak má být opět zprostředkovatelem setkání s Bohem, ale ne jeho přímým a aktivním zástupce.Tresty ukládané církví za prohřešky jsou, stejně jako odpustky, v tomto směru v pořádku. Jejich dodržování ale sebou kromě odpuštění církve nenese automaticky Boží odpuštění, neboť o tom církvi rozhodovat nepřísluší (teze 5).

Odpustky jsou podle Luthera jedna z variant církví uloženého trestu. Tato možnost ovšem nemá být využívána příliš často, neboť peníze nemohou nahradit skutečnou lásku k bližnímu (charitas).

Láska a odpuštění jsou komodity udělované zdarma, tvrdí Luther. V tezi 59 odkazuje na svatého Laurencia, jehož výrok, že chudí jsou pokladem církve, byl církví nevhodně přenesen do významu materiálního. Luther se namísto toho kloní k metaforickému chápání tohoto stavu: pokladem církve jest evangelium (teze 62), nikoliv statky nashromážděné vydíráním bědných.

Přestože Luther kritizuje zbytnělou církev, druhým dechem tvrdí, že pouze vnitřní pokání k dosažení Boží milosti nestačí a že je potřeba lítost projevit i navenek, např. přijetím církevního pokárání (teze 7). Zda bude konečná milost udělena, to je navzdory všemu, co člověk na zemi vykoná, v rukou Božích.

Klíčové pojmy: odpustek, papež, očistec, pokání, církev, láska


Závěr

Přestože tyto Lutherovy teze stály na počátku událostí, které vyústily v reformaci, samy teze nejsou příliš útočné – kritizují současné poměry v církvi, nikoli církev samotnou. Papež i biskupové jsou sice ironizováni, ale ne tolik, aby to mohlo vést k osobním sporům. Luther kritizuje pouze praxi odpustků, zbytnělou a svébytnou politiku církve, její světské zájmy a nárokování si většího prostoru v duchovní sféře, než jaký jim náleží, tj. mocenská konkurence Hospodinovi, ale samotnou úlohu církve v běhu světa nezavrhuje.





Zdroje

95 téz Martina Luthera proti odpustkom, viz Studijní materiály, IS MU.

Lane, Tony, Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů 1996.

Franzen, August, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992.



Později Luther úlohu církve coby zprostředkovatele zavrhne úplně.

středa 9. února 2011

Konspekt X: Rainer Sacconi - Suma o katarech a leonistech

Suma je literární žánr, rozšířený především ve středověku, kde sloužil teologům pro prezentování jejich myšlenek a znalostí. „Suma“ znamená „součet“, v kontextu literárního díla jde o shrnutí poznatků z určité oblasti. V tomto případě jde o souhrn zvyků, rituálů a vnitřní hierarchie heretické církve zvané kataři a církve leonistů. O leonistech se píše velmi krátce na třech odstavcích, o odstavec více je věnován další heretické skupině, Lombardským chudým.

Autorem Sumy o katarech a leonistech je Rainer Sacconi. Ten byl, jak v Sumě píše, sedmnáct let katarem, poté konvertoval ke katolicismu, stal se dominikánem a začal katary pronásledovat.

Rainerova Suma vznikla v roce 1250 a obsahuje přesné a podrobné informace o katarských zvycích.




Jazyková stránka Sumy se vyznačuje jednoduchostí a střídmostí formulací – dílo je spíše popisem či výčtem vlastností dané skupiny. Tento text, který vznikl v latině, je psán místy co možná nezaujatě a nekonfliktně, na druhé straně sklouzává k negativnímu hodnocení skupiny, o níž se pak vyjadřuje až s odporem.

Přesto jsou informace obsažené v tomto textu přínosné: katarské zvyklosti jsou zde popsány komplexně. Autor spisu nastiňuje základní principy katarské teologie, výklad stvoření světa, vyjmenovává místa působení, uvádí počty katarů, všímá si i odlišností výkladu a liturgií mezi samotnými katary (kataři se dělí do 16 církví) a věnuje se jejich specifickým zvykům. Sacconi také zmiňuje významné katarské teology (např. Jana z Lugia, Belesmanzu, Nazaria) a popisuje jejich kontroverzní názory a praktiky.

Kataři se považovali za představitele jediného správného výkladu křesťanství a tvrdili, že jen oni mohou dosáhnout spásy, neboť pochopili, že svět byl stvořen ďáblem. Pouze kataři, jsou schopni si navzdory tomuto faktu uchovat skutečnou čistotu. K tomu využívali praktiky, které jsou dnes hodnoceny jako asketické.

Kataři se, jak píše Sacconi, liší od katolíků tím, že např. neuznávají zázrak eucharistie, jiným přístupem k aktu zpovědi. Dále se liší specifickou hierarchií svých představených a jejich odlišnými liturgiemi, které ovšem Sacconi vnímá negativně a tvrdí, že spíš než útěchu mohou vyvolat ve věřících nejistotu.

Cílem Sacconiho Sumy bylo komplexně popsat celé katarské hnutí (a další dvě menší církve, o nichž se zmiňuje v závěru) – a to se mu podařilo. Ačkoli je jeho svědectví cenné, některé Rainerovy komentáře jasně vyjadřují jeho negativní postoj vůči této církvi. Domnívám se proto, že je třeba informace z této Sumy podrobit důkladnější analýze a srovnání s jinými texty o katarských zvycích.

Konspekt IX: Anselm z Cantebury - Proslogion

Anselm z Cantebury (asi 1033 – 1109) je považován za jednoho z nejvýznamnějších teologů středověku. Jako mladý šlechtic po jistých peripetiích vstoupil do benediktinského řádu, stal se opatem kláštera Le Bec a později arcibiskupem v Cantebury. Tam však z politických důvodů spojených s fenoménem boje o investituru, kterého se zúčastnil na straně papeže, pobyl fyzicky jen devět let ze svého šestnáctiletého arcibiskupování.

Mezi jeho hlavní díla patří Monologion a Proslogion – obě vznikla v Le Bec. Spisem Proslogion přispěl Anselm zásadní měrou k formování středověké scholastiky, především tzv. ontologického důkazu Boha – zdůvodnění Boží existence formou rozumových, logických argumentů.

Anselmovou zbraní se stal argumentační prostředek zvaný důkaz sporem. Ten je specifický v tom, že dokazovaný výrok je obsažen již v premise, a tak je docílena jeho nezpochybnitelnost.



V předmluvě se píše, že cílem tohoto spisu bylo obhájit existenci Boha před samotnými křesťany, a to pomocí inovativní argumentace, která by nezklamala očekávání svého uživatele – Anselma.

Text má charakter intimní zpovědi a modlitby. Je velmi procítěný, dnes bychom ho nazvali patetickým: k tomu Anselm využívá prostředky, jako jsou figury, přímé oslovení Boha, či slova se silným významem (např. láska, úděl, bída, blaženost…). Důkaz sporem, který Anselm používá, ještě umocňuje dojem složitosti a autoritativnosti celého textu. Navíc se opírá i o citace Nového a Starého zákona.

Celý text je prodchnut étosem sebeponížení: Anselm shazuje sebe sama jako člověka a všechno, co je lidské, aby to nahradil přítomností Boha. Slouží mu k tomu i absolutní odmítání Adama coby prvotního hříšníka, který si neuvědomil, co činí – ovšem role Evy je opominuta.

Bůh je zde přímo oslovován, i když se nečeká na jeho reakci: byť se kniha tváří jinak, nejde o dialog. Bůh totiž dostává jen takový prostor, jaký Anselm chce, aby dostal – Bůh je přesně takový, jakého ho chtějí lidé mít. Role Boha spočívá tedy pouze v tom, aby potvrdil domněnky, které zde Anselm prezentuje.

Bytost-Bůh je charakterizována přesně těmi lidskými vlastnostmi, jichž se křesťanský ideál snaží dosáhnout, ovšem Bůh sám je natolik dokonalý, že je přímo ztělesňuje. Je to esence všeho dobra, která stojí mimo čas i mimo profánní chápání.

Anselm zde odpovídá na otázku, jak je to s božskou mocí – je Bůh skutečně všemocný? Anselm tvrdí, že ano. Důkazem je to, že se Bůh nenechá unést profánním voláním po spravedlnosti, ale sám vytváří spravedlnost odpovídající své moci, byť s jejím pojetím nemusí lidé souhlasit.

Kristus je v tomto díle překvapivě upozaděná postavička, jenom prostředek chvály samotného Boha. Mluví se o jeho soupodstatě s Otcem, ale nijak se nemytizuje jeho role. Je spíše zmíněn, než popsán.

Celé dílo je poměrně krátké. Dělí se na kapitoly, jejichž témata se objevují v jejich názvu.



Anselm z Cantebury dokázal svým dílem argumentativně obhájit, že Bůh je mocnost dokonalá, dobrá, všemocná a především existující a mající podíl na tomto světě.

Celý text je prodchnut ideou podřízenosti až sebeponižování před Božskou autoritou: úroveň lidského světa je ve srovnání s tím Božím natolik nízká, že takový svět takřka nestojí za zmínku ani budování…

O mně

Moje fotka
No comment. Ono bude úplně stačit, když se bude vědět, že studuji religionistiku a média.