Tento text byl napsán v Augsburgu v roce 1530 na říšském sněmu, kde se měly vyřešit neshody mezi katolíky a příslušníky nového směru, kteří se odvolávali na učení Martina Luthera. Hlavním autorem tohoto vyznání je Filip Melanchton,[1] dalšími signatáři jsou kurfiřt a vojvoda saský, markrabě brandenburský, lankrabě hesenský, vojvoda saský, kníže anhaltský a města Norimberk a Reutlingen.
Vyznání
Augsburské vyznání víry se dělí do dvou hlavních částí, z nichž každá je ohraničena úvodem a závěrem. Charakter obou částí je spíše podobný, ovšem obsahově se liší: zatímco první část se věnuje shodám mezi katolictvím a nově vzniklým luteránstvím, v druhé části jsou vyjmenovány a vysvětleny body, ve kterých se luteránství odlišuje a které na katolicismu kritizuje.
Část první se skládá z 21 shod – jde tedy o pasáže kompromisní, u nichž se předpokládalo přijetí oběma stranami. Bůh je i podle luteránů trojjediný, Kristus soupodstatný a v eucharistii přítomný, hřích je dědičný, tudíž křest je nutný. Evangelium zůstává základním kamenem víry, proto procedurální odchylky nepřekáží témuž náboženskému zážitku, který pociťuje katolík i luterán.
I v této velmi konformní části lze ovšem najít jemnou kritiku současných poměrů v církvi: zpověď není s to nahradit Boží milost, jen může přinést hříšníkovi úlevu, skutečná víra převyšuje všechny okatě vykonané skutky atd. Ke svobodné vůli zaujímají luteráni tradiční augustiniánský přístup.
Druhá část Augsburského vyznání je o poznání kritičtější, už proto, že sestává z výtek vůči soudobým poměrům a navrhuje fundamentální prostotu církevních procedur. Návrat k pramenům má podle luteránů proběhnout např. opětovným zavedením přijímání pod obojí způsob i pro ne-kněze, změnou přístupu k bohoslužbě i zpovědi – nejde nadále o svátosti přinášející věřícím spásu, ale o lidský akt, který může povzbudit ve víře –, zrušením klášterů, jejichž přínos pro společnost je diskutabilní, ne-li přímo negativní, zrušením celibátu pro duchovní autority a jejich odklon od světské i přespříliš duchovní moci, který jde ruku v ruce se zrušením jejich výsadního postavení ve společnosti. Kritika biskupství je velmi silná, Augsburské vyznání reflektuje současnou moc biskupů nad celou společností a navrhuje radikální reformu tohoto stavu: církevní autority by nadále měly společnost pouze vést, ale nikoliv dirigovat či trestat, biskup se má stát spíše rádcem než autoritářem.
Toto vyznání popisuje i závaznou podstatu křesťanského života: „Lebo kresťanská dokonalosť spočívá v tom, že sa Boha z celého srdca a naozaj bojíme, súčasne zo srdca dúfame a veríme a na to sa spoliehame, že Kristovým prostredníctvom máme milostivého a milosrdného Boha; že od Boha môžeme a máme prosiť a žiadať všetko, čo potrebujeme, a dôveryplne od neho očakávať pomoc v každom trápení - každý vo svojom povolaní a stave; a že súčasne horlivo máme konať viditeľné dobré skutky a zodpovedne konať vo svojom povolaní. V tom spočíva pravá dokonalosť a pravá bohoslužba.“[2]
Závěr
Přestože jde o text, který s definitivní platností vymezil hranice mezi katolíky a luterány, je překvapivě smírný. Na katolicismu kritizuje jen procedurální zbytečnosti, obsahově se ale s katolictvím maximálně shoduje. Odkazuje se na tatáž díla (Augustin, Bible, Nicejskocařihradské vyznání), kritizuje téže heretické skupiny (montantisté, ariáni…). Augsburské vyznání se svým charakterem blíží jakékoliv jiné reformně-katolické příručce.
Zdroje
Augsburské vyznání, viz Studijní materiály, IS MU.
Franzen, August, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992.
Lane, Tony, Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů 1996.
Žádné komentáře:
Okomentovat