Syllabus omylů vyšel latinsky roku 1864 v souvislosti s encyklikou Quantum cura. Tato encyklika reagovala na nešvary své doby, ovšem popisovala je spíše obecně – až v Syllabu byly tyto problémy jasně pojmenovány.
Texty Syllabus i Quantum cura byly původně (roku 1864) přijaty jako papežské nařízení, o 6 let později však byly I. vatikánským koncilem přijaty za církevní zákon a papež byl zplnomocněn encykliku i sylabus uvést do praxe.
Syllabus vznikal již od roku 1852, kdy papež Pius IX. ustanovil komisi, která měla vypracovat seznam bludů a omylů moderní doby. Tento seznam byl dokončen o 10 let později, téhož roku papež sylabus předložil biskupům k posouzení. Jistý radikální turínský časopis ovšem znění sylabu uveřejnil – a snad proto se papež rozhodl Syllabus „pouze“ uvést jako přílohu k encyklice, nikoliv jako samostatnou bulu. Syllabus byl při svém vydání doplněn listem sekretáře Antonelliho, který poukazuje na to, že všechny zmíněné body papež již několikrát použil přímo ve svých projevech.
Soustava nejohavnějších bludů naší doby
Encyklika Quantum curam tvrdí, že je třeba obnovit autoritu papežské stolice. Sylabus proto shrnuje krátce a úderně všechna témata, která v době vzniku Syllabu byla veřejností probírána a která vážně ohrožují autoritu církve. Tato témata jsou rozdělena do několika paragrafů,[1] Syllabus se celkově skládá z 80 výroků.
Syllabus se věnuje především dvěma tématům, které katolickou církev nejvíce pálily. Těmi jsou ztráta monopolu na duchovní život Evropanů v kontextu se vznikem nových myšlenkových směrů, úspěšné reformace a kolonizace; a ztráta světské moci a světského autoritářství.
První – ztráta duchovní autority – se projevila v oblastech, jakými byly např. (pro církev neúspěšný) boj s novými myšlenkovými proudy, které více preferovaly svobodu jedince; oslabení pozice církve coby morální autority a ztráta výsadního postavení ve filosofických otázkách, neboť jak trend napovídal, filosofie i sama teologie přestala být chápána jako doména katolické církve.
Prohra na mocenském poli je ovšem, alespoň podle prostoru, který je tomuto tématu v sylabu věnován, pro církev ještě bolestnější ztrátou. Regionální panovníci postupně sekularizují Evropu a nárokují si čím dál větší rozhodovací pravomoce i v oblasti náboženské. Nejenže, jak se hrozí Syllabus, chtějí budovat katolickou církev pouze jako duchovní útočiště, které nemá nárok na konvenční světsky mocenské nástroje (soud, armáda…), ale nárokují si i výsadní postavení vůči církvi. Mohli by tak zabránit působení katolické církvi na svém území, omezovat její kontakty s věřícími či papežem, konfiskovat majetek nebo podporovat vznik lokálních církví bez jakýchkoliv vazeb na katolické struktury.
Světu hrozí globální sekularizace. V takovém případě církev coby společnost s působností nadsvětskou nebude mít jiné než duchovní prostředky – a toho se církev, jak se ukázalo v Syllabu, obává.
Závěr
Syllabus je koncipován jako seznam „bludů“ – obsahuje tedy aktuální teze, o nichž se nejspíš ve společnosti svého času diskutovalo. Církevní politika a ambice byly tedy negací toho, co je v Syllabu psáno. Ovšem historie sdělení Syllabu příliš nerespektovala: ještě v 19. století řada evropských států realizovala některé sekularizační kroky a v průběhu 20. století byla odluka katolické církve od státu dokončena a její monopol na duchovní život Evropanů vzal za své zcela.
Zdroje:
Alfons Šťastný, Encyklika a syllabus „otce svatého“ Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby, Praha: vlastním nákladem 1874.
Pius IX., Syllabus of errors, in IS MU.
Rudolf Wierer, Syllabus papeže Pia IX., Brno: Právnická fakulta MU 1929.
[1] Dvě vydání Syllabu, se kterými jsem pracovala, se v tomto směru liší. Zatímco Syllabus z knihy Alfonse Šťastného (in: Alfons Šťastný, Encyklika a syllabus „otce svatého“ Pia IX. a Encyklika a syllabus syna nové doby, Praha: vlastním nákladem 1874.) uvádí deset paragrafů, Syllabus z internetového zdroje (in: Pius IX., Syllabus of errors, IS MU.) je dělen na devět částí. Celkový počet výroků (80) je stejný.
Žádné komentáře:
Okomentovat