Anselm z Cantebury (asi 1033 – 1109) je považován za jednoho z nejvýznamnějších teologů středověku. Jako mladý šlechtic po jistých peripetiích vstoupil do benediktinského řádu, stal se opatem kláštera Le Bec a později arcibiskupem v Cantebury. Tam však z politických důvodů spojených s fenoménem boje o investituru, kterého se zúčastnil na straně papeže, pobyl fyzicky jen devět let ze svého šestnáctiletého arcibiskupování.
Mezi jeho hlavní díla patří Monologion a Proslogion – obě vznikla v Le Bec. Spisem Proslogion přispěl Anselm zásadní měrou k formování středověké scholastiky, především tzv. ontologického důkazu Boha – zdůvodnění Boží existence formou rozumových, logických argumentů.
Anselmovou zbraní se stal argumentační prostředek zvaný důkaz sporem. Ten je specifický v tom, že dokazovaný výrok je obsažen již v premise, a tak je docílena jeho nezpochybnitelnost.
V předmluvě se píše, že cílem tohoto spisu bylo obhájit existenci Boha před samotnými křesťany, a to pomocí inovativní argumentace, která by nezklamala očekávání svého uživatele – Anselma.
Text má charakter intimní zpovědi a modlitby. Je velmi procítěný, dnes bychom ho nazvali patetickým: k tomu Anselm využívá prostředky, jako jsou figury, přímé oslovení Boha, či slova se silným významem (např. láska, úděl, bída, blaženost…). Důkaz sporem, který Anselm používá, ještě umocňuje dojem složitosti a autoritativnosti celého textu. Navíc se opírá i o citace Nového a Starého zákona.
Celý text je prodchnut étosem sebeponížení: Anselm shazuje sebe sama jako člověka a všechno, co je lidské, aby to nahradil přítomností Boha. Slouží mu k tomu i absolutní odmítání Adama coby prvotního hříšníka, který si neuvědomil, co činí – ovšem role Evy je opominuta.
Bůh je zde přímo oslovován, i když se nečeká na jeho reakci: byť se kniha tváří jinak, nejde o dialog. Bůh totiž dostává jen takový prostor, jaký Anselm chce, aby dostal – Bůh je přesně takový, jakého ho chtějí lidé mít. Role Boha spočívá tedy pouze v tom, aby potvrdil domněnky, které zde Anselm prezentuje.
Bytost-Bůh je charakterizována přesně těmi lidskými vlastnostmi, jichž se křesťanský ideál snaží dosáhnout, ovšem Bůh sám je natolik dokonalý, že je přímo ztělesňuje. Je to esence všeho dobra, která stojí mimo čas i mimo profánní chápání.
Anselm zde odpovídá na otázku, jak je to s božskou mocí – je Bůh skutečně všemocný? Anselm tvrdí, že ano. Důkazem je to, že se Bůh nenechá unést profánním voláním po spravedlnosti, ale sám vytváří spravedlnost odpovídající své moci, byť s jejím pojetím nemusí lidé souhlasit.
Kristus je v tomto díle překvapivě upozaděná postavička, jenom prostředek chvály samotného Boha. Mluví se o jeho soupodstatě s Otcem, ale nijak se nemytizuje jeho role. Je spíše zmíněn, než popsán.
Celé dílo je poměrně krátké. Dělí se na kapitoly, jejichž témata se objevují v jejich názvu.
Anselm z Cantebury dokázal svým dílem argumentativně obhájit, že Bůh je mocnost dokonalá, dobrá, všemocná a především existující a mající podíl na tomto světě.
Celý text je prodchnut ideou podřízenosti až sebeponižování před Božskou autoritou: úroveň lidského světa je ve srovnání s tím Božím natolik nízká, že takový svět takřka nestojí za zmínku ani budování…
Žádné komentáře:
Okomentovat