Evangelium je obecně text popisující „dobrou zprávu“ – narození, život, kariéru, utrpení, smrt a především vzkříšení Ježíše Krista, muže mnohými považovaného za spasitele. Evangelií je několik; tzv. synoptická evangelia jsou právě tři – Lukášovo, Matoušovo a Markovo. Jsou to části Nového zákona, a tedy základní knihy křesťanství.
Datum vzniku tohoto textu je obtížné určit. Také autorství je pochybné. Přijmeme-li tvrzení, že autorem je skutečně apoštol Lukáš, mohl text vzniknout v 70. letech 1. stol. n. l. na území Římské říše, nejspíše ve Středomoří.
Kniha začíná dedikací Lukášovu příteli Teofilovi ve stylu, jaký se používal v latinské literatuře. To je v evangelijních textech jev zvláštní a vypovídá o „lepším“ vzdělání autora.
Text byl psán řecky, v českém překladu vykazuje archaické znaky a syntax. Z charakteru celého textu lze pochopit, že nejde o teologické kázání, spíše o vyprávění.
Poněvadž Lukášovo evangelium patří mezi synoptická, nelze než je porovnat - a zvláště srovnání mezi Lukášem a Matoušem je velmi zajímavé.
Lukášovo evangelium (a obzvláště ve srovnání s Matoušovým) klade největší důraz ani ne tak na Ježíšovy zázračné schopnosti či jeho úděl coby spasitele, ale spíše na lidský rozměr jeho učení: na toleranci, odpuštění, lásku k bližnímu, ztrátu předsudků, skromnost a mravní čistotu vůbec.
Jediné Lukášovo evangelium nejprve vypráví o narození Jana Křtitele – dozvídáme se, že je s Ježíšem spjat nejen duchovně (Jan je ten, kdo má připravit lid na příchod Ježíše), ale i příbuzensky. Novinkou je i příběh o tom, jak dvanáctiletý Ježíš při návštěvě Jeruzaléma zůstane několik dní v chrámu a místní mudrci se obdivují jeho názorům a postřehům.
Zajímavý rozdíl mezi Matoušem a Lukášem lze najít v části vyprávějící o narození Ježíše. Zatímco podle Matouše se dítěti přicházejí poklonit tři mudrci a na novorozeně žárlí sám mocný Herodes, podle Lukáše přijdou Ježíška navštívit pastýři, o Herodovi v téhle chvíli nepadne ani zmínka.
Příběh pokračuje standardně dál: poté, co je Ježíš pokřtěn, začíná kázat. Svými slovními útoky na farizeje a pokrytectví vůbec, akcentem na mravní čistotu a stavěním se do pozice garanta skutečných hodnot si pochopitelně vytvoří mnoho nepřátel. Jak známo, skončí ukřižován mezi dvěma lotry, je sejmut z kříže, položen do hrobu a po třech dnech jeho tělo zmizí; zároveň se Ježíš náhle objeví živý a zdravý, se svými jedenácti učedníky stráví nějaký čas a poté je vzat na nebesa.
Přestože tradice klade největší důraz Ježíšova života na jeho ukřižování, pašijové části se Lukáš dotýká spíše letmo. Nezapomíná na ni, ale líčí ji střídmě, mnohé detaily opomíjí, postavy Kaifáše a Annáše vynechává úplně. Tím opět opouští teologický rozměr svého díla a klade tím větší důraz na Ježíšovo učení, nikoli na jeho moc.
Podobenství, která Ježíš používá, řadí Lukáš trochu jinak než Matouš (snad chronologičtěji), zároveň některá vynechává a jiná používá – a celkové vyznění je tak jiné.
Čím byl a je Ježíšův odkaz zajímavý, je jeho lidský rozměr. Zázraky, které konal, jsou jistě pozoruhodné, ale nejspíš i nadsazené: více mne fascinuje jeho důraz na pokoru, tradici a čistotu. Lukášovo evangelium podle mne právě tyto jeho stránky zdůrazňuje. Text vynechává zbytečné detaily, ale nikoli na úkor sdělení. Podobenstvím je dáván v Lukášově evangeliu maximální prostor, ty ale jen zřídka akcentují náboženské tradice, spíše se snaží nalézt cestu k pozapomenuté morálce. Shledávám Lukášovo evangelium v tomto směru za obzvláště přínosné.
Žádné komentáře:
Okomentovat