Tento spis je dalším dílem významného raně křesťanského teologa sv. Augustina. Je psán latinky a vznikl nejspíš ve 4. století. Jde o teologický text, jehož cílem je přesvědčit čtenáře o správnosti, oprávněnosti a jednoznačnosti křesťanské víry.
Dílo je psáno formou dialogu mezi samotným Augustinem a jeho žákem Eudiem. Eudius klade více či méně sofistikované otázky, na které Augustin odpovídá: a není překvapením, že vždy nalezne „správnou“ odpověď. Ačkoli se zdá, že je někdy Augustin zahnán do kouta, vždy slovní přestřelku vyhraje a svého žáka poučí. Text místy sklouzává k monologu a postava Eudia se ztrácí.
Spis se dělí na kapitoly, které jsou sice samostatné celky oddělené počátkem a koncem rozhovoru, tematicky se ale prolínají.
Augustin hned v první kapitole uvádí, že Bůh je entita absolutně dobrá a vše, co z něj vychází, je proto dobré. Přiblížit se mu lze zbožností a důvěrou, což jsou aspekty, které by se neměly vytratit ani v procesu učení se.
Učení je důležitý proces poznávání, který je sám o sobě dobrý. Někdy je s ním ale potíž: může se stát chyba a člověk se naučí špatnosti, o které zprvu nestál. To už není chyba Boha, ten se pouze postará o spravedlivé potrestání hříšníka, jemuž ale může být, bude-li se dostatečně kát, odpuštěno. Hřích je zde definován způsobem, kterým mimo jiné připomíná protiprávní akt (cizoložství, krádež). Potěšení z takového hříchu je jen dočasné, proti tomu Augustin staví slast trvalého dobra, kterého lze dosáhnout pouze čistotou ducha a zbožností.
Augustin dále tvrdí, že člověk sice dostal dar svobodné vůle, zároveň je tu ale silně vyznačena cesta, kterou se má ubírat a ti, kteří si vyberou jinou cestu, budou potrestáni. Tak závažné téma řeší Augustin dogmatem: člověk je sice svobodný, přesto jen jedna cesta je správná – a zklamat v něčem tak jasném je ještě horší než zbloudit při cestě neznámem.
Existence dobra je závislá na existenci Boha, který je jediný, dokonalý a neměnný. Nestálé věci se můžou stát trvalými, slouží-li Bohu. Řád (a čísla – paralela s helénistickou tradicí) je dalším důkazem Boží existence.
Za pozitivní jev považuje Augustin touhu k životu, skrze niž se člověk pokouší najít trvalé hodnoty (a ty svou podstatou vyplývají z Boha). Sebevražda je chápána jako neuspokojená touha po klidu čili existenci, jde tedy o pervertovanou touhu být.
Augustin tvrdí, že má smysl křtít malé děti, které v v jeho době často umíraly. Přestože se dítě ještě nepřiklonilo k dobru či zlu, zbožnost aktu křtění i víra zúčastněných mohou dítě spasit. A pokud skutečně zemře, je to lekce pro jeho rodiče.
Augustin v tomto textu obhajuje církevní dogmata, jiná i sám vytváří. Forma dialogu je velmi účinná: čtenáře, který se s nechápavým Eudiem snadno může ztotožnit, přivádí k hlubšímu zamyšlení.
Text je nicméně rozvleklý: odhadne-li čtenář na začátku kapitoly, o čem bude Augustin kázat, hrozí, že se bude po zbytek oddílu nudit. Augustin totiž „překvapivě“ dospívá ke všem závěrům, jichž chtěl dosáhnout – a využívá k tomu veškerý svůj řečnický i charismatický potenciál.
Charakter textu je silně apelativní až manipulativní: nechá-li se čtenář unášet na vlně Augustinova umění, dříve či později zapomene, proč s ním vlastně zpočátku nesouhlasil; což ostatně byl Augustinův záměr – a z tohoto hlediska je jeho dílo mistrovským kusem.
Žádné komentáře:
Okomentovat