Svatý Augustin (354 – 430) je křesťanský teolog (tzv. církevní otec) a biskup města Hippo Regius, kde zemřel při obléhání Vandaly.
Narodil se křesťanské matce, svaté Monice (patronce trpělivých matek, podle toho, jak dlouho čekala, než se její syn stane křesťanem), a pohanskému otci – římskému občanovi, mládí prožil poněkud nespoutaně a co je horší, koketoval s neoplatonismem i manicheismem. V roce 387 se definitivně přiklonil k tradičnímu křesťanskému proudu a v roce 395 se stal biskupem severoafrického města Hippo Regius.
Augustin je autorem mnoha knih i komentářů ke kanonickým spisům. Prozaické dílo Vyznání bylo napsáno latinsky mezi lety 397 - 398 a dělí se na kapitoly a hlavy. V textu se odráží autorovo vysoké vzdělání a všeobecný rozhled. Je považován za významného myslitele a teologa.
V této kapitole se Augustin upřímně vyznává ze své dřívější bezbožnosti a popisuje trnitou cestu, kterou v sobě hledal správného křesťana. V mládí studoval mnohé filosofické spisy, což považuje za chybu: tyto texty jsou skutečně zajímavé až tehdy, čte-li je člověk s křesťanskou perspektivou. Tyto pavědy (a s nimi i pseudovíry) jsou pouhá iluze ve srovnání s nekonečnou a všeprostupující autoritou křesťanského Boha.
Augustin přiznává, že dlouho pochyboval: křesťanský Bůh je neuchopitelná, abstraktní entita, s níž se dlouho nedokázal spojit – v době vzniku Confessiones již tento stav překonal a k Bohu si vytvořil uctivý, přesto přátelský vztah: v díle mu tyká a svá slova směřuje přímo k němu.
Stejně složitě hledal odpověď na otázku, odkud se bere zlo, je-li tento svět stejně dobrý, jako je Stvořitel. S tím se ještě lépe vypořádává v díle O svobodném rozhodování, zde pouze konstatuje, že komu se stávající řád nelíbí, je „na duchu nezdravý“. Augustin inklinuje ke kristovskému přístupu, často odkazuje na Pavla.
Tato kapitola se věnuje obrácení nejen Augustina, ale i jeho známých a učitelů Viktorína, Pontiana a Simpliciana. Životní příběhy těchto mužů sloužily Augustinovi jako zdroj inspirace a dodávaly mu odvahu během jeho dlouhého hledání. Význam tohoto je formulován v tvrzení, že hříšník, bezvěrec a modloslužebník je větší výzva pro učitele a kazatele než člověk veskrze bohabojný.
O platonismu se tu píše, že je to snesitelnější verze pohanství, ba téměř že ideje platonismu jsou totožné s křesťanstvím: logos jako Bůh.
Augustin zde popisuje hřích jako stereotyp vzniklý počáteční špatnou volbou – je těžké ho překonat, ale o to je to záslužnější. Pokřtěný Augustin sám sebe jako nevěřícího popisuje slovy „ohyzdný, převrácený, pokálený, poskvrněný a vředů plný“. Toto doplňuje tvrzením, že zdravá duše je dobrá a hřích je nemoc, kterou ovšem lze vyléčit. A svatý Augustin se vyléčit dokázal.
Z pohledu dnešního čtenáře je tento spis rozvleklý a zdlouhavý, příliš procítěný a málo „akční“…
Domnívám se, že Augustin má vedle svatého Pavla v katolickém kultu výrazné postavení proto, že představuje model obráceného hříšníka – tedy „nejtučnější ovci“ ve stádu církve.
Žádné komentáře:
Okomentovat