Tento text, sepsaný řecky na přelomu 1. a 2. století a dochovaný v řeckém kodexu z 11. století, je souhrn křesťanského učení. Důraz je kladen především na praktickou a každodenní část křesťanského života: dílo obsahuje maximum úkolů každého křesťana.
Text dělený na oddíly se ke čtenáři bezprostředně vztahuje – oslovuje ho jako „dítě mé“ – snad jako dítě církve či Boha. Celé dílo má charakter jednoduchých a snadno proveditelných rad do života, aniž by je jakkoli autor textu vysvětloval.
Didaché je text výchovného charakteru, snaží se moralizovat a obsahuje jednoduché, konkrétní rady, jak správně pokřesťansku žít – tomu ještě nahrává duforma, v níž je text psán. Čtenáři je jasně předloženo, jaké chování je dobré, a jakému se má vyhnout. A je jasně řečeno, že kdo těchto rad neuposlechne, nedočká se ničeho dobrého, neboť následuje „cestu smrti“.
Ať už jsou čtenáři kladeny na srdce hodnoty jako odpuštění, trpělivost, upřímnost, poctivost, soucit a láska k bližnímu (včetně podpory chudobných – almužna), na druhé straně je tu jasné varování: buď se bude křesťan chovat dle zmiňovaných pravidel, nebo je hříšník. Ostatně, co obnáší chovat se hříšně, to text také obsahuje. Čtenář se dokonce dozvídá, z jakých póz (se kterými lze ještě snadno bojovat a bránit se jim) plyne jaký hřích.
Poměrně velký prostor je věnován varováním před modloslužebnictvím a lžiproroky: rané křesťanství se vůči pohanským (a neupřímným, stereotypním židovským) zvyklostem značně vymezovalo (jak víme již z evangelií). Základem každého křesťana je čistota srdce a upřímná otevřenost až bezmezná důvěra ve správnou víru. Pokud přijde člověk do kontaktu s někým, kdo se prohlašuje za proroka, měl by být schopen ho správně odhadnout – říká li lži, nechť ho nepřijme, ba vyhodí ho, ale je-li to prorok křesťanství, měl by mu věřící projevit úctu a postarat se o něj jak dlouho bude potřeba. Lžiprorok se, píše se v Didaché, pozná tak, že se chová jinak, než hlásá, že nežije podle křesťanských zásad.
V textu se často objevuje oslovení „dítě mé“, kterým se autor textu (resp. církevní autorita a Bůh) odkazuje na důvěrný vztah v křesťanské komunitě. Křesťanský Bůh je často chápán jako starostlivý otec, navíc sám Ježíš prohlásil za své bratry všechny své souvěrce. Oslovení „mé dítě“, resp. „mé děti“ slouží také jako stylistický trik, jak přilákat čtenářovu pozornost a vtáhnout ho mezi řádky kázání.
Nechybí ani klasické strašení, kterak bude hříšník v soudný den oddělen od křesťana a jak bude po zásluze potrestán. Zdůrazněna je také důležitost díkůvzdání za dobrý svět, který Bůh stvořil.
Tento text není součástí Bible. Přesto ale ve stručnosti shrnuje vše podstatné – a to ve srozumitelné a konkrétní variantě. Mluví-li člověk nezasvěceně o křesťanství, dotýká se přímo obsahu tohoto spisu.
Didaché ale vynechává mystiku a Ježíšův příběh – a to snad může být důvod, proč tento spis nebyl zařazen do kánonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat