Tento dopis sepsal apoštol Pavel v 50. letech 1. století n. l., nejspíš během svého působení v Korintu. List je věnován Římanům – tedy obyvatelům města Řím, z nichž už se někteří vydali cestou křesťanství. Pavla tehdy lákala možnost pokřtít celé toto pohanské město: v dopise přiznává, že dosud mu toto potěšení bylo z nejasných důvodů odepřeno, hned ale zdůrazňuje, že se do Říma brzy na misii vypraví.
Strukturou dopis splňuje dobové požadavky na vysoký styl korespondence, původním jazykem je řečtina, kterou Pavel zjevně skvěle ovládal.
List Římanům je nejspíš základem křesťanské teologie: Pavel byl velmi výkonný apoštol, jeho práce se stala základem christianizace Evropy. Tento text je detailní a komplexní souhrn jeho interpretace Ježíšova učení.
Obsah dopisu je konzistentní výklad křesťanské věrouky, resp. Pvalova interpretace Ježíšova učení. Jde o rady, jak se chovat v duchovní sféře, ale také o návod, jak přistupovat k pozemskému životu, nabízí hierarchii hodnot a odmítá chování, které je s ní v nesouladu.
Účelem dopisu bylo znovu vysvětlit podstatu křesťanské víry již pokřtěním Římanům. Tento účel značně koresponduje s formou listu a vůbec duchem, který v dopise převládá.
Celkové vyznění je korektní. Pavel tu zdůrazňuje klasické hodnoty (skromnost a pokora), ale všímá si i důslednosti, s jakou by tyto hodnoty měly být aplikovány do běžného života. Je zakázáno škodit bližním, je zakázáno činit, co jim není příjemné, a je naprosto vyloučeno pokoušet je a svádět ze správné cesty. Sobectví, přízemnost a msta tu nemají místo. Zajímavě je vyřešena i úcta před vládnoucími institucemi: i ty jsou koneckonců dílem Božím, proto bychom jim neměli odporovat.
Téma, kterému Pavla "pálilo", je hierarchie věřících: nejníže si stojí pohan, nad ním stojí nevěřící žid, ten má ale nižší cenu než pokřtěný kdysi pohan a nejcennější je obrácený žid. Tím Pavel trochu shazuje svou vlastní práci, která měla těžiště především v christianizaci pohanů.
Pavel v tomto listě vysvětluje a interpretuje židovskou tradici obřízky a význam Abrahamova učení vůbec. Také srovnává Adama s Ježíšem: za hřích jsme všichni potrestáni přítomností smrti; s hříchem ale přichází i milost - Ježíš, který svou vnitřní čistotou smrt/hřích přemáhá. Kdo přijme Ježíše, získá i milost, která se jemu dostala.
Překvapivě předmětný přístup se objevuje na vztahu mezi Bohem a Ježíšem. Bůh měl syna a toho syna dal lidem. Bůh-otec trpěl při pohledu na své týrané a nepochopené dítě, ale nezasáhl a nechal ho potupně zemřít. Pak ho oživil, aby skrze jeho smrt ukázal vlastní sílu. A já se ptám: měl právo podřídit kohokoli, tím spíše syna, svému sobeckému záměru?
Kuriozitkou na závěr je Pavlovo vysvětlení homosexuality, která vzniká nedostatkem správné víry - je to jakýsi koníček, kterému se muži oddávají, nemají-li nic lepšího na práci.
Cílem textu je přesvědčit: a dílo skutečně přesvědčivé je. Pavlovy vyjadřovací schopnosti jsou na vysoké úrovni, pro správné pochopení užívá množství přirovnání a vše řádně vysvětluje.
List Římanům se čte příjemně. Ale čtenář by neměl zapomínat na fakt, že jde o dílo jednoho člověka - je to výklad výklad učení Ježíše, nikoliv Ježíšovo učení.
Žádné komentáře:
Okomentovat